EPILEPSIE – regrese epileptického záchvatu

Klient je mladý muž, 29 let, od 14 let má epileptické záchvaty. Bere léky, přesto měl teď nedávno 3 záchvaty v krátké době po sobě. V dětství měl často špatné nálady a deprese, už ve dvanácti letech začal hodně pít. Kvůli epilepsii pak úplně přestal. V poslední době začal pociťovat znovu více stresu, nestíhání, nedůvěru v sebe, nejistotu.

Regresní terapii začínáme návratem do situace posledního epileptického záchvatu.

1. průchod:

Klient si velmi dobře vybavuje, co se s ním dělo během záchvatu i ve chvíli, kdy byl v reálu mimo své vědomí a nemá tyto vzpomínky ve vědomé paměti.

„Právě jsem se vrátil ze cvičení. Mám dobrou náladu, je mi hezky. Jsem sám doma a chystám si večeři. Něco si podávám ze šuplíku a najednou padám vedle skříně. Pád není tak dramatický, není to problém. Jakmile jsem dopadl na zem, začínám se třepat. Velkým problémem je, že jsem úplně vedle skříně. Během záchvatu silně bouchám hlavou do skříně. Zuby se koušu silně do rtu. Skříň je velmi těžká, ale já ji během záchvatu posunuji hlavou o kus dál. Zažívám velmi silné nárazy hlavou do skříně. Mám odřenou hlavu. Ležím na zemi v bezvědomí, asi 5 – 10 minut. Postupně se probírám, je mi jasné, že jsem měl záchvat. Opláchnu si obličej a jdu si lehnout. Jsem úplně vyčerpaný. Mám odřený a opuchlý obličej.“

2. průchod:

(V regresi už tolik nešlo o reálné dění, ale o uvědomování si mnoha souvislostí a vnitřního dialogu mezi Já – Egem a Duší. Jedinou sekundu těsně před propuknutím záchvatu jsme procházeli mnoho minut. Vše nakonec vyvrcholilo snahou o umlčení hlasu Duše a epileptickým záchvatem. Během celého průchodu, který trval asi dvě hodiny, přicházelo mnoho hlubokých uvědomění a poznání. Není nezbytně nutné všemu na vědomé úrovni rozumět. Každopádně je to úžasný pohled na to, co a proč se vlastně děje, na neustálý vnitřní dialog našich složek, na dar a zprávu, kterou v tomto případě epilepsie přináší.)

„V momentě, kdy otvírám skříň a jsem předkloněný, padám k zemi. Vnímám takovou vnitřní zvědavost, jako kdyby mě zajímalo, co teď přijde. Jako kdybych nevěděl, co se teď stane. Jako kdyby se zastavil čas a já nemohl nic dělat. Vnímám dojetí z určitého vhledu. Vnímám, že mě v poslední době strašně limitoval čas. Vnímám, že ty záchvaty mě nasměrovaly na problém nedostatku času. Nikdy nemůžu stihnout všechno. V momentě záchvatu ke mně přichází impulz si uvědomit, že se čas zastavuje, že čas není limitem. Čas je darem, čas je jakýmsi návodem. Díky tomu, že si uvědomím, že už čas pro mě není limitující, že něco nestihnu, že jsem vlastně nad časem, tak přestávám mít nedostatek času. Najednou mám strašně moc času. Já mám strach si plně uvědomit, že mám strašně moc času. A v té chvíli dostávám záchvat. Uvědomuju si, že na cokoliv mě epilepsie upozorní během mého duševního vývoje a získávání moudrosti, že to cítím už dávno před záchvatem. Že už nemůžu tak jako dřív. Pokud mám určitý problém, že už to nemůžu odkládat jako dřív. Už si nemůžu dovolit neřešit věci, když se objeví něco, co je potřeba řešit, musím to začít řešit hned. Nemůžu to táhnout dlouho až do pocitu vzteku. Brání mi to prožívat tady a teď. I tentokrát mě epilepsie upozornila na problém, který jsem neřešil několik měsíců. Když jsem nevnímal první upozornění, musely přijít rychle další. Ta doba se zkracuje. Uvědomuju si mnohem hlubší spojení mezi tím, co mi ta nemoc přináší. I když můžu být bez léků, musím být více spojený s touto nemocí, vnímat její roli, vnímat ji už na úrovni běžných pocitů a myšlenek. Musím být schopný vnímat, co se opakuje, co zůstává v mysli delší dobu.

Cítím silné vibrace po celém těle, mravenčení, jsou to nádherné vibrace po celém těle. Je to velmi silné. V rukách, v hlavě, úžasné pocity. Celý tento moment, všechno to uvědomění, než dochází k záchvatu, trvá asi vteřinu. Já v té chvíli odmítám připustit, že mám mnoho času, jsem naštvaný, že musím chodit do práce. Jak skončí tato vteřina, tak dochází k záchvatu. Další vteřinu, když už se řítím dolů, je mi z toho smutno. Prožívám smutek, že už s tím nic neudělám. Jsem odevzdaný, je mi všechno jedno.

Vím, že každá věc v mém životě zabírá spoustu času. Já mám pocit, že kdybych měl připustit, že mám neustále strašně moc času, že se musím vzdát určitých činností, že bych se vzdal toho rozhodování, co udělám, že bych přestal sledovat čas, byl tady a teď a nevěděl, co se děje. Mohlo by se stát, že bych některé věci nedělal a přestal dodržovat. Lpím na tom, abych se vždy stihnul najíst, aby se uspokojily mé emoce, lpím na jógových cvicích, na svém závazku, že budu tento cvik provádět. Nedovedu si představit, že bych opustil svoje abstraktní myšlení a byl tady a teď, že bych opustil svůj vnitřní svět mysli. Nedovedu si představit, že bych dovedl jen tak být a prožívat štěstí a radost, že bych opustil negativní emoce, lenost. Duše mi nabízí ten hlubší svět. Brání se tomu moje já. Duše mě vede v hlubších okamžicích, co mě navedou na správnou cestu, ukáže novou možnost. Tomu Já to trvá dlouho, než to přijme. To Já to nechce přijmout, ale nakonec přijme. Já se bojí té Duše. Bojí se, že ztratí kontrolu nad životem. Já se duše hrozně bojí a má respekt. Duše vnímá Já jako něco malinkého, co má přesně stanovený rozsah působnosti. To Já by mělo zkracovat rozsah své působnosti. Duše ví, že to Já postupně ztrácí vliv. Skutečné JÁ je život jako celek, spojení Ega i Duše dohromady, jejich vzájemný vztah, prožitek událostí, které prožívají obě tyto části. Často chtějí obě něco jiného. Skutečné JÁ čeká na to, až se dohodnou a čeká na něco, co se stane. Moje Skutečné JÁ si může promítat každý den postoje Duše a Ega. Jen je vyslechne. Může je vyslechnout a skamarádit.

Pád na zem. Zkrácený dech, ruce natažené dopředu. Jakoby hruď měla zakulacením dopředu a zkrácením dechu něco zadržet. Jako kdyby tak křeč byla potřebou Ega, jako kdyby to Srdce, které mi chce něco říct, mělo být potichu. Snaží se ho umlčet. Vnímám, že v tomto stavu Srdce má na vše dost času. Nechá to Ego, ať si dělá, co chce, ať získá plnou kontrolu nad tím okamžikem. Ego pociťuje silný vztek. Tou energií toho vzteku udržuje tělo v křeči. Všechny svaly jsou napnuté. Ten zrychlený dech reprezentuje přesně ten druh energie, kterou potřebuje Ego – rychlá energie. Nejsnazší cestou tak odebírá veškerou energii, která je nashromážděná pro několik hodin přítomného okamžiku. Chce odstranit srdce od přídělu energie. Už není najednou dost energie ani pro mozek a dochází k bezvědomí. Tělo je v té chvíli řízeno posledním pokynem až do absolutního vyčerpání.“

„Co ta hlava?“

„Jako kdybych chtěl na to nějak reagovat, něco říct. Ego se snaží to JÁ umlčet kousáním do rtů. Boucháním hlavou se snaží ovlivnit a přerušit monolog Duše, aby už byla zticha. Jde o její umlčení.“

„Vnímáš ve své blízkosti ještě něco nebo někoho?“ (To je intuitivní otázka, která měla být vyslovena)

„Vidím bytost, která je špatná. Stojí metr ode mě a jen se dívá. Jak kdyby mě chtěla držet zpátky a snažila se, abych se pomalu rozvíjel. Na druhé straně jsou asi tři pozitivní bytosti a taky se v klidu dívají. Mají mě rádi, mají ve mně úplnou důvěru. Pozitivní a špatná se navzájem nevšímají. Obě strany mají se mnou nějaký záměr. Ta negativní jen malý občasný zájem. Dobré říkají tu nezpochybnitelnou pravdu o tom času. Já se vždy na chvíli zasním a uvědomuju si tu pravdu, že by to bylo nádherné. Potom najednou, jak kdyby se zastavil čas, a oni mi ukazují, že je času strašně moc, můžu vnímat další světy, že nemusím mít strach, že bych něco nestihl, že v každé vteřině toho stihnu hodně. Ta špatná bytost to poslouchá a je naštvaná. Dobré bytosti čekají, abych si to uvědomil všechno. Já si uvědomuju, že mají naprostou pravdu, že s nimi souhlasím, že vím, že to tak je, že to tak jednou u mě bude, že teď zatím se na to ještě necítím. Jak kdybych jim chtěl vysvětlit, že jsem strašně rád, že to vím, že čas se dá zpomalit, ale že to není pořád. Že musím získat důvěru, že potřebuji další zkušenosti, že to můžu kontrolovat. To Ego to chce kontrolovat. Ego vnímá, že mi dávají vyšší schopnosti. Ego to vnímá jako něco, co je podstatnější než cokoliv v životě. Vše ostatní pak ztrácí smysl. Když si Ego uvědomí, že prožiju tento nový zážitek, vnímá, že mu stoupne sebevědomí. Je silnější, zvýší se charizma. Ty schopnosti jsou takové, že i když se děje cokoliv, Ego cítí jistotu a bezpečí. Že když cítí pocit slasti, že má silné charizma, že se to projevuje i klidem a mírem okolo na ostatních, jak se se mnou cítí dobře. Že je slast být s lidmi, že jsou mnohem otevřenější, že jsou to velké zážitky. Ten pocit bezpečí, že když budu mít ty schopnosti, že ať se děje cokoliv, tak je vše nádhera. Ego si dovede představit, že už to jenom pozoruje, a že do ničeho nezasahuje. A pak si vzpomene, že jsou tu ještě špatní kamarádi a že by to nemuselo tak klapat. Pomoci můžou dobré bytosti, ale Ego s nimi nemá vybudovaný vztah. Ignoruje je, jako kdyby mu byly ukradené. I špatní kamarádi jsou přece kamarádi a nechce je opustit.“

Následně probíhalo vzájemné seznámení a Ega s dobrými bytostmi a postupné sblížení.

„Potřebuješ ve svém životě ještě ten nástroj, tu epilepsii?“

„Duše říká, nikdy jsem ho nepotřeboval. Záleží na Egu. Ego říká, když získám jistotu, že mě nebudou ovlivňovat špatné bytosti, tak nepotřebuju. Znám jejich projevy na základě negativních emocí, prožitků a depresí. Ty emoce je nutné vnímat průběžně, co nejvíc v začátku a snažit se tomu věnovat pozornost. Místo abych se snažil věnovat tomu, jak je přehlušit, měl bych se zaměřit víc na to vnímání té další možnosti. I když tu negativní emoci mám touhu a potřebu prožít, můžu vedle ní prožít i tu pozitivní. Můžu vnímat a být pozorný k tomu, jak se to postupně obrací. Vnímat to, že kdykoliv si uvědomím, že když chci být bez epilepsie, že je pro mě nutné negativní emoce neprožívat. Že když negativní emoce přijdou, tak si to intenzivně uvědomovat, že když prožívám dojetí, tak ta emoce ztrácí sílu. Je to pro mě vyšší zodpovědnost se to naučit a silněji si to uvědomovat. Už to znám delší dobu, když jsem začal s vegetariánstvím a veganstvím. S každou změnou to bylo na začátku obtížné a postupně se to stávalo normální až samozřejmé. Vnímám zřetelně, že takto to může být i s negativními emocemi. Že můžu pozorovat různé stavy dojetí a pozitivnější stavy. Je to velká zodpovědnost. Je to moje rozhodnutí a závazek pro nejbližší období. Z pohledu Ega si tu epilepsii chci ještě nechat, naučit se prožívat ty emoce, které chci. Těžší je pro mě zůstat tady a teď. Naučit se ovládat emoce je úkol pro Ego. Pak už má Duše nový prostor. Když prožívám pozitivní emoce, je tady a teď přirozeným důsledkem. Je to něco, co bude nádherné, a co mě duše bude ukazovat. Nemusím to nijak kontrolovat, učit se, je to přirozené.“

V tomto okamžiku už chtěl klient přestat. Přijal epilepsii jako dar, pojistku, kterou si jeho Duše zvolila ještě před příchodem do tohoto života. Je si vědom toho, že ho každý záchvat vždy velmi silně upozorní, když jde v životě špatně a když ignoruje slabší signály v podobě nepříjemných pocitů. Zatím si chce tuto pojistku ponechat. Pokud se setkáme příště, bude dobré se podívat na další souvislosti jeho současného života a postoje týkající se jeho poslání a pohledu na sebe i z minulých životů.

Jako vždy, i v této na poznání velmi intenzivní regresi, jsme se dotkli jen části skutečnosti. Té části, kterou klientovo podvědomí projevilo, aby právě v této fázi jeho života a vývoje bylo ku prospěchu jeho skutečnému JÁ a v souladu s vyšším záměrem.