__

PROČ MÁM TAKOVÉHO MUŽE?

Tato terapie byla původně dle záměru typickým vztahovým problémem propastného rozdílu mezi emoční a duchovně zaměřenou ženou a racionálním, introvertním a sebevědomým až sebestředným mužem. Na začátku byla správná otázka: „Proč mám takového muže?“

Klientka přišla se záměrem podívat se hlouběji a řešit svůj vztah s manželem. Chtějí být spolu, mají se rádi, ale jsou dost rozdílní a moc jim to neklape. Zdá se, že spolu bojují o moc a o poslední slovo. Ona je spíše emoční, impulzivní, hodně přemýšlivá a zajímá se o osobní rozvoj a duchovní věci. On je spíš klidný, samotářský, žádné výkyvy, chtěl by život bez řešení a konfliktů, má svoji jasnou pravdu podloženou množstvím argumentů. Ona mluví o pocitech, on o faktech.

 „Nejvíc mě dostává, když mu nemůžu vysvětlit svůj pohled. Je mi do breku a musím jen čekat, až to pochopí. Připomíná mi to období puberty. Táta je to samé. Mám pocit, že on je ten king a já jsem nic. Má velké sebevědomí a myslí si, že je víc než ostatní.“

Klientka už byla mně na terapii vícekrát a dokáže se dobře naladit na svoje podvědomí. Proto jsme regresi začali přímo se záměrem ukázat, odkud z její minulosti pramení její současné pocity a problémy, které zažívá se svým mužem.

„Vidím pole s bramborami, farmáře v kostkované košili. Je tam sám. Pracuje. Ten farmář jsem asi já. Jsem tam úplně sám. Nikdo tam není, nikoho nemám. Něco jsem v životě prošvihl, pořád jsem jenom pracoval. Žil jsem jenom s mámou. Nikoho nemám. Vůbec nevím, co s tím mám dělat. Jsem starý. Mám pořád jen ty gumáky a košili. (velký pláč) Mám pocit, že jsem to nikdy takto neřešil a teď najednou mě to popadlo. Dříve jsem to neřešil a bylo mi to jedno. Ty emoce jsem měl někde uvnitř schované, vím, že tam jsou. Nic po mě nezůstane. Žádná žena a děti. Je to ve mně schované, utápím to v alkoholu a už s tím nemůžu nic dělat.  Beznaděj, furt jenom ta práce. Jsem hrozně hloupej.“

„Byla v tvém životě nějaká možnost nebýt sám?“

„Anička. Nevím, co se stalo. Vidím ji v bílé sukni, věneček na hlavě. Asi máme svatbu. Utekla mi od oltáře. Opustila mě a já jsem pak zahořkl, že už to nikdy nechci zažít. Ženské jsou mrchy, už nikdy nechci žádnou vidět. Utekla mi, protože jsem jí nedával dost. Byl jsem venkovský balík. Zavřené emoce. Nic jsem jí nedával. Vůbec jsem nekoukal na to, co potřebuje. Citově vůbec nic. Nechtěl jsem to pustit ven. Nikdo mě to nenaučil, že ženám se dávají emoce. Měl jsem se o ni starat. Pomoci jí. Zajímat se.“

„Dál už jen přežívám. Pracuji, dokud můžu. Nemám vůbec naději, že bych to mohl změnit. Vůbec mě to nenapadne, že bych to já mohl změnit. Mám jenom psa před domem. Na konci života nepořádek v domě, neuklizeno. Jsem na všechny nevrlý a nechci nikoho vidět. Všude vidím jen flašky od alkoholu. Asi jsem se upil k smrti. Duše odchází s myšlenkou, že jsem to zpackal. Beznaděj. Bezmoc. Příště bych se měl k těm ženám chovat jinak. Více se projevovat, nedržet to v sobě. Hlavně si sám uvědomovat ty pocity, abych o nich věděl. Duše je ráda, že je tam to semínko uvědomění.“

„Proč byl ten život takový? Souvisí to s nějakým předchozím životem?“

„Napadá mě bohatství, peníze. Jsem muž, který to bohatství má. Ale jsem tam zase sám a mám jen ty peníze. Je to úplně stejné jako to pole. Teď mám místo brambor ty peníze. Těma penězma si kupuji ty ženský. (velký pláč) Je to stejně tak prázdné. Uvědomuju si to. Limitem je to moje uvědomění. Vím, že to tam někde je, ale jsem chlap a nedokážu to rozklíčovat a dostat do vědomí, že bych s tím mohl něco dělat. To nedokážu. Měl jsem jen holky za peníze. V mém dětství byl táta zlý na mámu. Hodně se u nás křičelo. Rodiče na sebe i na mě. Pak jsem se odpoutal a nechal je za sebou. Postavil se na vlastí nohy, chtěl jsem to jinak. Měl jsem peníze a chtěl jsem si dokázat, že prostřednictvím peněz jde všechno. Ani mě nenapadlo, že bych mohl mít normální vztah, žít se ženou a mít děti. Vyhovovalo mi to. A pak přišlo stáří a zjistím, že nic, jen ty peníze. Na konci nějaká nemoc. Léčili mě. Umřel jsem a ani si neuvědomil, že bych to mohl udělat jinak. V té chvíli mi přijde, že jsem si ten život jakoby užil.“

(„Obojí je to podobné příběhu mého muže v současnosti, i mého táty.“)

„Tohle všechno muselo mít někde svoje kořeny, kde to bylo?“

„Egypt. Jsem dělník na stavbě pyramidy. Zabilo mě to a umřel jsem na té stavbě. Ještě dřív než jsem stihl prožít nějaký život. Měl jsem ho hezky rozjetý, ale nestihl nic dokončit. Měl jsem holku, bylo to všechno krásný. (velký pláč) Lítost, že jsem musel odejít tak brzy. Měl jsem před sebou tak hezký život. Všechno bylo tak pěkný. Já jsem ji tam nechal. Ani jsem nestihl říct, co všechno k ní cítím. Měl jsem jí to říct. Ona to ale věděla. Nevím, jestli bych jí to řekl.

Duše odchází s lítostí a s myšlenkou, že když něco nějak je, že se to má vyjádřit, že pak už může být pozdě. Byl jsem naštvaný na ten kámen, že mi ten život vzal tak brzo. Naštvaný sám na sebe. Asi bych jí to neřekl, jak to je. Že to je stejně zbytečné, že stejně umřu a všechno si vezmu s sebou. Že to je jen moje, ty pocity. Že by mi je ona mohla sebrat. Co by se stalo, kdybych jí to řekl, a pak stejně umřel? Co by se tím změnilo? Možná, že bych jí tím ještě více ublížil. Tak mám pocit, že jsem jí tím vlastně pomohl. Může se ode mě oprostit a jít dál. Takhle by mě ještě stahovala zpátky, když by na mě myslela. Já ji tak miluju, že jsem jí nechtěl nechat trápit.“

Toto bylo klíčové poznání a tzv. „věčné rozhodnutí“ – už nikdy nevyjadřovat svoje pocity, aby se ten druhý ani já nemusel trápit, kdyby to skončilo. Takové rozhodnutí i životní zkušenost je třeba změnit a přepsat. Umožnit svému podvědomí a duši zvolit si jinou realitu a zkušenost, která je z dnešního pohledu pro duši lepší.

Změna a přepis reality života Egypťana:

„Ráno, když odcházím na stavbu, rozloučím se s ní a všechno jí povím. Jak jí mám rád, že chci, aby byla šťastná. Cítím, že už se nemusíme nikdy vidět, že se mi dnes může něco stát. Mám takovou zvláštní intuici. Řeknu jí, aby netruchlila a šla dál, že to je i pro mě v pohodě. Ona tomu moc nerozumí, ale později se jí to osvětlí. Beru si svačinu a jdu do práce. Tahal jsem ty provazy s dřevěnýma kládama. Pak se to někde utrhlo a několik nás to zavalilo. Duše odchází v klidu. Pomáhá mi taky to, že nás bylo víc, že v tom nejsem sám. Uvědomuji si tu lásku. Nemám strach, že bude trpět. Přijde mi to čistý, ten odchod. Vím, že jsem ji na to připravil. Je to pro mě v pořádku a nemám strach, že by to nepochopila. Dříve byli lidé více vnímaví pro tyto věci. Do dalších životů odcházím s myšlenkou, že má smysl dávat emoce najevo. Mluvit o tom, co cítím, ukazovat tomu druhému svůj svět a to, jak to mám já. I odchod pak může být hezký a v souladu. Je to neskutečně krásný pocit svobody a obrovské úlevy, odejít takto.“

Než duše po této změněné realitě odejde do světla, necháme ji ještě setkat se sebou samotnou v té předchozí realitě. Jde o to, umožnit duši v té původní nešťastné realitě prožít soucit a pochopení pro její prožitky, pocity, myšlenky i činy během jejího života. Pomoci přijmout tu původní realitu jako něco, co se mělo stát pro vývoj duše, která má poznat všechny druhy zkušeností. Aby měla možnost následně hledat i jinou možnost, která je v protikladu a vede k otevření se nejvyššímu principu bezpodmínečné lásky.  Aby ten původní prožitek byl přijat a došlo k odpuštění sobě i všem dalším, v míře, která je v daný okamžik možná. Tatáž duše měla nyní možnost uvidět a prožít i jinou možnost, jinou realitu, která vedla směrem k hlubšímu poznání, a také žít a odejít ve větším klidu a harmonii. Nyní jde o splynutí těchto dvou stejných duší, které měly poznat obě polarity a do dalších životů si nést obojí zkušenost a na jejím základě už jen to přesvědčení a „věčné rozhodnutí“, které vede duši dál v jejím vývoji směrem ke světlu, vyšším principům a harmonii.

Změna a přepis reality života boháče:

„Jedna z těch koupených holek, přeskočí tam jiskra. Zamilujeme se. Ona má tu dovednost ty emoce ukazovat. Naučí mě to. Já ty peníze pak využívám k tomu, aby moje rodina byla šťastná. Už jen nevyplňují prázdnotu, ale používám je smysluplně. Už nejsou to jediné. Je tam i ta žena a rodina. Nakonec umírám někde v zařízení pro nemocné. U postele mi stojí moje žena a loučí se. Jsem spokojený, že měl život smysl. Teď byla naplněnost toho života. Zdánlivě jsem měl jen o jednoho člověka víc. Ale najednou je to mnohem plnější. I já sám jsem naplněný.“

Následně probíhá opět setkání méně šťastné a šťastnější podoby téže duše, přijetí, splynutí a posílení nového přesvědčení.

Změna a přepis reality života farmáře:

„Farmář vyměnil modrou košili za červenou. Anička mi neutekla. Vzali jsme se. Narodil jsem se už vnímavější a byl o něco jiný. Občas jsem jí přinesl kytku. Staral se o ni tak, aby mi neutekla. Nebyla úplně šťastná, ale stačilo to. Měli jsme spolu děti, starali se o nemocnou maminku. Dával jsem jí lásku a nepil jsem tolik. Umřel jsem na poli na infarkt. Pořád jsem tvrdě pracoval. Moje duše odcházela s myšlenkou, že jsem všechno stihnul. Není, čeho bych litoval. Měl jsem moc rád svoji rodinu. Cítím jistotu, že se žena nebude trápit, že to pochopí, tu smrt. Dovolí mi odejít a přijme to. To mi přijde důležité. Je to tak nejjednodušší. Osvobozující, když vím, že to ten druhý příjme. Že nemám mít výčitky, že jsem odešel ze života. Že mám tu svobodu odejít. Nic mě nestahuje zpátky do života. Do dalších životů si odnáším poznání, že je dobré vyříkat si všechny věci a brát život jak je. Být připraven na vše, co se může stát. Na základě toho v tom vztahu všechno zařídit. Moci svobodně odejít, ať už jakkoliv – rozvod, rozchod, smrt. Můžu svobodně odejít, když byla dobrá komunikace, vyjádření a uvědomění pocitů, toho, co cítím a jak to mám.

Po opětovném setkání a splynutí dvou částí duše následuje ještě pohled před tento současný život.

„Co se mám ještě naučit a pochopit v tomto životě?“

„Mám se naučit, abych to viděla z té druhé strany. Pro ženu je to snadnější mít ty pocity a dávat je najevo. Už jsem se to naučila. Proto jsem žena, která to dává víc najevo. Je to vyšší level za odměnu – být žena. V ženském těle si to můžu dovolit ještě o to víc. Otestovat, jestli to opravdu umím, jestli to do toho dám. Mým úkolem je pomoci těm mužům. Odpustit si, uvidět, že já jsem taky taková byla a přijmout to, že to takto někdo má. Svého muže mám pochopit a přijmout ho. Může mi pomoci vzpomenout si na toho Egypťana a s láskou ho obejmout, jak tu svoji duši. Uvědomit si, že to jaký je, taky může dělat z lásky.“

„Jak mi toto vše může pomoci s mými aktuálními problémy s těhotenstvím?

„Ještě víc se otevřít. Vždycky jsem si představovala tu obrovskou lásku k dítěti, a pak ten strach, kdyby se něco stalo. Místo toho mám zůstat otevřená. Mít naději a zůstat v radostných pocitech. Aby duše, co přijde, dostala, co si zaslouží, vše, co ode mě může dostat. Aby věděla, že si může přijít pro lásku, pro přijetí.“

Klientka dostala jasnou odpověď na otázku, se kterou přišla. Měla možnost nahlédnout do své dávné minulosti, pochopit a vyléčit to, co je v dané chvíli třeba pro lepší současný život. Ujasnit si pro sebe důležité věci tohoto života a význam současného vzájemného vztahu. Terapeutickým záměrem bylo zrušení a přepsání původního přesvědčení a rozhodnutí a jeho nahrazení jiným. Došlo k hlubšímu pochopení trápení v současném životě, změna pohledu a postoje. Díky změněnému přesvědčení dochází k přenastavení vnitřního programu a vyzařování a mění se tak i vnější okolnosti. Samozřejmě jde o to začít toto nové poznání a přesvědčení opravdu žít v reálném životě, což je nyní o dost snazší.

Z e-mailu klientky s časovým odstupem:

„U nás to je zatím stejné. Nicméně dobré. Mám pocit, že na těhotenství už jsem skutečně připravená a že už to nebude dlouho trvat. Cítila jsem to jako upřímné pozvání dušičky do života. A možná mi tohle přišlo nakonec důležitější než odpověď na otázku, proč mám takového muže. Prostě to přesně, jak mělo, sedlo do mé současné situace.“

13 listopadu, 2017