TOUŽÍM BÝT CHTĚNÁ

Následující příběh je zajímavou ukázkou regresní terapie pocitů ještě nenarozeného miminka v bříšku u maminky. Jak je vidět, tyto pocity pak ovlivňují jeho celý další život.

Klientka je mladá žena, která cítí, že má už od dětství nenaplněnou potřebu citu a lásky a velkou potřebu být chtěná. V dospělosti se jí to projevuje zejména v partnerství, kde touží být milovaná, opečovávaná, trávit sama s partnerem co nejvíce času a tzv. spolu splývat. To je pro její partnery a kamarádky těžko splnitelný úkol a její nadměrná potřeba blízkosti a závislosti na druhých jí nakonec všechny vztahy zbortí.

Její běžný život je také plný strachů a úzkostí. Cítí v sobě život, ale má pocit, že ho nedokáže chytit, že ho nedokáže žít. Už vyzkoušela různé druhy práce na sobě, ale stále se nedokázala přiblížit něčemu, po čem touží.

Z toho, co o sobě povídala, bylo zřejmé, že to vychází z úplného počátku jejího života. Byla počata v rozpadajícím se vztahu, nechtěná svým otcem ani tehdy devatenáctiletou mámou.

Jejím záměrem pro terapii bylo objevit lásku v sobě a přestat být tolik závislá na lásce od druhých.

Na počátku terapeutického procesu regrese jsem ji v naladění pouze lehce připomenul pocity, o kterých mi předtím povídala, a vyzval její duši a podvědomí, aby si dovolila otevřít to, odkud vše vychází a co je právě teď potřeba konečně uzdravit. A pak už vše bylo velmi rychlé. Ne vždy to jde tak snadno a přímo, ale bylo zřejmé, že klientka už má ledacos za sebou a její duše velmi touží se konečně projevit a začít zářit.

V následujícím textu je popsán celý proces regrese, který spontánně probíhal a byl veden pouze občasnými otázkami a směrováním. Vše je popisováno z pohledu různých složek klientčiny bytosti, tak jak to ona sama právě vnímala.

 „Cítím veliký prostor jakoby ve mně i mimo mě. Je větší než moje tělo. Je tam tma a teplo. Je mi příjemně. Původně se mi to zdálo smutné, teď se cítím uvolněně a příjemně. Cítím škubání v těle, obličeji, očích, nohách. Možná se uvolňuje nějaké napětí z těchto oblastí. Nebo je naopak nedokážu úplně uvolnit. Dělá mi dobře, když mám schovaný obličej. To se pak můžu tvářit přirozeně. Dech se mi prohloubil. Mám pocit, že dolní končetiny vůbec nevnímám. Vnímám jen horní polovinu těla. Je to něco jako takové vajíčko. Je to takové tmavé vajíčko, ve kterém je příjemně teplo, relaxačně. Je to jak v bříšku u maminky. Zdá se mi, že mám strach. Cítím asi, jak máma vzdychá, jak se trápí. Já to svým tělem kopíruji. Není to nic vědomého, pouze tělesné. Napadá mě myšlenka, že mámu lechtám v břiše, aby se smála. Svým vnitřním hlasem na ni křičím něco jako „to je v pohodě, nic se neděje“, ať má radost. Máma to tělesně vnímá. Dala si ruku na břicho. Vnímá, že jsem živá, že s ní komunikuji. Uklidnilo jí to a potěšilo. Je to moc důležité pro navázání našeho vzájemného vztahu. Dříve to vnímala jen jako pouto s tátou, kterého nechce. Teď to začíná vnímat jako pouto mezi náma dvěma. S tátou už nemusí mít nic společného. Do té doby přemýšlela o potratu. Teď se rozhodla, že si mě nechá.

Předtím, než mě máma začala opravdu vnímat, to pro mě bylo mnohem horší. Vnímám svoje bezmocné tělíčko bez síly, které nemůže vůbec nic. To tělíčko je jako mrtvé. Plavu tam jako mrtvolka v plodové vodě. Mám k tomu odpor. Vidím to tělíčko a tmu. Napadá mě, že je jako umělé, že to není lidské miminko. Je ošklivé jak nějaký mimozemšťan. Moje duše není spojená s tím tělíčkem. Moje duše nechce to tělíčko. Je málo živé. Moje duše je živá a radostná a nechce do takového strnulého tělíčka. Něco divného se s ním děje. V tom těle by měla být bezpečně schovaná, ale ona není. To tělíčko má roztažené ruce a nohy, je strnulé a tuhé. Napadá mě, že do něj uhodil blesk, nějaký elektrický šok. Byla to jednorázová energie od maminky, která mě jako plod paralyzovala. Chtěla to stopnout, zastavit můj vývoj a vše, co se děje, aby si to mohla uspořádat, zjistit, co má dělat. Je to v době, kdy jí došlo, co všechno to obnáší. Bylo na ni moc tlaku a ona to chtěla stopnout a být v klidu.“

Ze zkušeností z regresí vyplývá, že duše, která se chystá přijít znovu na tento svět, ví, co všechno ji čeká. Do jaké jde situace, rodiny atd. Ostatně je to plně v souladu s jejím dlouhodobým vývojem a s potřebou právě skrze konkrétní podmínky léčit a napravovat dřívější zkušenosti nebo získávat nové v celé šíři a pestrosti protikladů, které právě tento hmotný svět umožňuje. Většinou je odhodlaná do toho jít a ví, že vstupem na tento svět téměř vše zapomene. Pro duši je to pak ovšem často velký šok, zažít najednou realitu oddělenou od světla a bezpodmínečné lásky a být konfrontována s nepřijetím ze strany těch nejbližších. Každá duše pak na to nějakým způsobem reaguje.

„Moje duše tomu rozumí, chápe, co se děje. Čeká, aby mohla to tělíčko oživit a dát mámě signál, že je to v pohodě. Moje duše to připustila. Kdyby ne, tak by bránila mámě v její vůli, v tom, co ona potřebuje. Duše se rozhodla nechat to na mámě a pozorovat to mimo své tělo. Moje duše se ještě více odpojila od toho těla. Nevnímala ho jako svoje. Máma, kdyby nemusela nic řešit, tak si mě chce nechat, ale má moc myšlenek a strachu. Já cítím, že mě vlastně chce. Propojím se se svým tělem a dávám jí signál. Bylo to pro mě jednoduché. Těším se na to. Jen jsem čekala, až na to bude máma připravená. Je to moje moudrá duše, která to moudře a s nadhledem vnímá.

Vnímám to své tělo jako tmavou schránku. Duše je uvnitř a dokáže tam vnést světlo a prozářit to. Narážím však na hranice toho těla. Nedokážu se přes ně dostat. Cítím to teplo uvnitř sebe a studené na povrchu. Je to tenká vrstva, ale tomu teplu nejde dostat se ven. To moje povrchovější Já se ztotožňuje s tím vnějším tělem. Nedovolí té duši se rozpínat víc. Má to souvislost s tím předchozím stavem a paralyzovaným tělem. To tělo je tvrdé a ztuhlé. Mám pocit, že potřebuji lásku a teplo, kterou potřebuji rozpustit tu skořápku. Něco z té strnulosti a nepropustnosti tělesné schránky mi zůstalo dodnes. Cítím nějakou příjemnou vůni té jistoty a lásky, když to dávám mámě najevo a ona to pochopí a přijme. Je to taková maminkovská vůně. Ta máma hrozně hezky voní. V té chvíli se z nás staly parťačky, kdy jedna podržíme druhou.

V té své potřebě splývání se svým partnerem jsem taky taková. Když on to nemá, tak si tu pohodu nedokážu sama udržet. Čekám od života, že budu neustále v tom pocitu, neustále na vlně té blaženosti. Když byla máma izolovaná od ostatních, bylo to v pohodě. Když se potkala s ostatními, tak jí dobře nebylo, měla strach. Chtěla jsem mámu co nejvíc izolovat od ostatních, aby nám bylo dobře. Neuměla jsem si poradit s tím, když jí nebylo dobře. To pak nebylo dobře ani mě. V těch těžkých chvílích se to moje tělíčko sklesne a zatíží to i duši, která nemá sílu to tělo vzchopit. Duše uvěřila, že nemá dost síly, aby odvalila ten balvan toho zhrouceného těla.

Moje duše je teď připravena, aby konečně vyléčila to tělo. Teď jsem tu proto, abych to řešila. Duše se tenkrát propojila naplno s tím strnulým tělíčkem uvnitř mámy s vědomím, že oživí a odlehčí to tělo. Věděla, že to musí vydržet, že to nebude hned. Že vydrží uvěznění v tom těle. Věděla, že to zvládne. Dává mi to naději, že to já ve svém životě také zvládnu. Je to proces osvobození. Jakoby ta duše byla uvězněná a musí se všelijak snažit, aby se osvobodila. Duše zkouší všemožné cestičky, aby na chvíli našla skulinku. To moje povrchovější Já jí to vždy překazí. Ona je ale vytrvalá a pořád se snaží. Teď ji konečně vidím a můžu jí takto lépe pomáhat. Nějaká část mě, to ego, které dělá vězení, mi v tom brání. Vnímám nějaký třetí pohled zvenku, třetího Já, které k tomu může pomoci – moje vyšší Já. Mám v tom chaos. Chtěla bych to asi jasně odlišit, ale to ego, ta bariéra, do toho zasahuje a ruší.

Mám pocit, že jsme odstřihly toho tátu, že on s námi nemá nic společného. Shodly jsme se na tom, že ho nechceme. Ani ta moje rovina duše to neřeší. Pro duši je důležité být propojená s mámou a být s ní v klidu a pokoji. I s tím svým partnerem chci být jen spolu sami dva. Nic nemuset, jen být spolu. Táta do toho vnášel ten strach. Ona s ním nechtěla být, vůbec jí nebylo dobře. Ať nás nechá s mamkou být a nepřibližuje se! Vnímám, že mě má rád i mamku, ale my ho nechceme. Já bych ho i chtěla, ale když vnímám, že mámě s ním není dobře, tak ani mě dobře není. Cítím odpor se s ním blíže propojit. Ta vzpomínka na to, že narušil to naše propojení s mámou, ten krásný blažený pocit, to znemožňuje. Čím dále pak rostu, tím je intenzivnější to vzájemné propojení s mámou.

Nějak mě zabolela hlava. Hodně teď cítím tu hlavu. Cítím, že už ji mám venku, ale nechápu, co se děje. Ještě je to dobré, ještě jsem v tom spojení s mámou. Narodila se hlava a zatím dobrý. Teď mě bolí krk a mám divný pocit v žaludku. Mám ho hodně zmáčknutý a je mi na zvracení. Moje tělíčko je stlačené. Točí se mi hlava nebo celý svět. Obracím se hlavou nahoru. Pocit, jakoby se mi mozek obrátil. Možná je to tím, že uvnitř byla má hlava lehká a teď najednou cítím její tíhu. Teď mám pocit, že mě drží ve vzduchu před mojí mámou. Nějak moc dlouho, nechápu, co dělají. Mám očekávání, že by mě měli dát mámě a oni mě pořád drží. Poprvé vidím ten svět svýma očima. Poprvé ho vnímám a chápu jinak, než v tom bříšku. Už to není takové jasné a přirozené. Musím se to snažit nějak pochopit. Nemám kontrolu nad svým tělem. Jsem chápající a vnímající bytost. Je pro mě těžké, že mě drží a rozhodují za mě, že já s tím nemůžu nic dělat. Ale vlastně mě to baví. Dostala jsem volnost, abych mohla prozkoumávat ten svět. Jsem fascinovaná tou novostí a tu mámu teď ani tolik nevnímám. Mám v sobě netrpělivost, že já jsem to miminko, že budu ležet a spinkat u maminky a ta sestřička mě drží na jednom místě a já to nechci. Já už chci být se svojí mámou. Být v tom světě a koukat se, co kde je. Je mi jasné, že potřebuji tu mámu, aby mě nosila a držela. Je to úžasná fascinace tím světem. Není potřeba nic víc. Pak nastává ten okamžik, tak už to tady znám a teď se o mě starej mami, zabav mě. Ona ale přesně neví, jak chci zabavit. Já to vlastně taky nevím. Tím pádem přichází nespokojenost. Ta prvotní fascinace odezněla a přichází zase ta prázdnota.

Dochází mi, že ve svém životě prožívám jen ty silné emoce. Ty jemnější ani nevnímám. K těm jemnějším nejsem dost citlivá. Tu fascinaci tím novým světem už asi mít nikdy nebudu. Chtěla bych se teď naučit přijmout to, co je. Oproti těm silným zážitkům je těžké přijmout, že to ostatní je taky fajn, když mám pocit, že to fajn není. Mám nastavení na silné prvotní prožitky a okamžiky. Nedokážu prožít okamžiky každodenní vděčnosti a naplněnosti. Mám touhu po silných zážitcích a zároveň touhu po prožívání každodennosti. Chci věřit tomu, že když se budu dívat na svět s láskou, že bude takový krásný, jako na začátku. Ale zapomínám na to a očekávám to od toho vnějšího světa a ne od té své vnitřní záře, která je důležitější. Když svítí ta moje vnitřní láska a duše na mě, tak je to, jak kdyby svítilo sluníčko. Ale já nevěřím nějakým technikám a imaginacím, jsem k tomu skeptická, to moje ego to nechce. Ale teď mám pocit, že to tak prostě je. Pomocí toho vyššího Já, je možné překonat to ego. Může mě pomoct, aby se rozšiřovalo to světlo mojí duše. V hlavě mi teď září nápad a radost z toho, že jsem na to přišla. A zároveň cítím tíhu. Chci se přiblížit tomu štěstí, věřit tomu, že v sobě tu zářivou duši mám. Můžu se cíleně věnovat meditaci, vnímat to světlo v sobě a dávat mu pozornost, a tím to zvětšovat. Vím, že si to mám připomínat. Vím, že je ve mně schovaná maličká kulička energie radosti a štěstí. Když chci a zaměřím se na ni, tak ji můžu zvětšovat. Můžu si s tím hrát.“

Následoval ještě v naladění proces ukotvení a uložení těch nově prožitých krásných pocitů a uvědomění prostřednictvím vizualizace vědomého vnímání svojí duše a vnitřního světla v každodenním životě. A také vyjádření vděčnosti, že jsem si to dovolila prožít a znovu to v sobě objevit. Teď už jen zbývá naučit se to skutečně postupně žít. Bylo však evidentní na výrazu i energii klientky, že odchází s pocitem, že našla v sobě to, po čem toužila a tak dlouho hledala.