__

„Když máte strach z pavouka, tak vám ho dám do ruky. Když se ho bojíte moc, tak dostanete na půl roku antidepresiva proti úzkosti.“

Tak tahle věta z článku na deník.cz s názvem „Z úzkosti se stává epidemie, stále více trápí děti. Jak jim mohou rodiče pomoci?“ mě opravdu dostala. O to víc, že ji vyslovil předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie. Není se však čemu divit. Je to bohužel stále obvyklý přístup klasické psychiatrie – léčba šokem a antidepresivy. Kde je hledání příčin? Ano, ta věta je vytržená z kontextu. Celé to zní: „Vypadá to drasticky, ale jinak se to léčit nedá. Když máte strach z pavouka, tak vám ho dám do ruky. Když se ho bojíte moc, tak dostanete na půl roku antidepresiva proti úzkosti. Váš mozek zjistí, že ten strach není oprávněný, že je zbytečný. Pak stáhneme antidepresiva a vy najednou zvládnete pavouka i bez nich.“ Tento podobný přístup je zřejmě myšlen i v případě ostatních úzkostných stavů. Podle mého názoru to u nějakého malého procenta dětí může opravdu zafungovat. U většiny může jít jen o krátkodobé zvládnutí situace, potlačení přirozeného citlivějšího vnímání a úplné zazdění příčiny. U některých to pak může vyvolat ještě mnohem větší trauma a následně celoživotní závislost na antidepresivech. Také je to odpojení od svého přirozeného já a jeho vnímání.

V celém článku jsou i rozumnější myšlenky. Například že je špatný opačný extrém se stresujícím faktorům úplně vyhýbat a děti zbytečně moc chránit. Také, že většina dospělých si své úzkosti nese už z dětství, a proto se vyplatí ty dětské nepodceňovat a včas s nimi dítě naučit zacházet. Aby dítě dokázalo své strachy překonat, je také velmi důležité podporovat jeho sebevědomí a víru v to, že si dokáže i v náročných situacích poradit. Dítě potřebuje cítit, že o něj rodiče mají zájem, že ho respektují a může s nimi bez zábran mluvit o tom, co ho trápí. Nezlehčovat jeho strachy, ale naučit ho, jak je krůček po krůčku zdolat. To nejcennější je naučit dítě, jak poznávat a pracovat se svými emocemi a myšlenkami, jak vytvářet smysluplné vztahy a jak efektivně zvládat náročné situace. To bohužel většina lidí neumí, protože se to neměla kde naučit.

V článku dále píšou, že vlastně nevíme, proč je nárůst úzkostí tak výrazný a na wikipedii se dočteme, že úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat.

Já bych se nyní rád pokusil podívat na úzkost z pohledu alternativního, duchovně zaměřeného regresního terapeuta. Ukázat, že lze brát v potaz i to, co většinu lidí ani nenapadne nebo neví, jak s tím pracovat, a co klasická psychologie nebere vůbec.

Podle mě je úzkost projevem obavy z něčeho neznámého kolem nás a v nás, strachu z bolesti, zranění či smrti, a zejména pocitu bezmoci, osamocení a oddělenosti. Také je projevem citlivějšího vnímání tzv. duchovního světa, který je opravdu skutečný a mnohem pestřejší než si dokážeme představit. A v neposlední řadě je úzkost také reakcí na nějaký silný podnět, bolest a zranění z raného dětství, porodu, prenatálního období nebo minulého života. To vše pramení z toho, že nevíme, kdo jsme, kde jsme, proč tu jsme a co vše si sebou neseme. Jsme odpojeni a odděleni od své duše, od svého srdce, od božského zdroje, od všech a všeho kolem nás i v nás. Přes všechno to obrovské množství podnětů, věcí, lidí, informací se cítíme osamocení, bezmocní, ztracení. Zapomněli jsme, kým skutečně jsme, na svoje vnitřní světlo, na svoji nesmrtelnou duši. A ta se nám tou úzkostí připomíná, protože ji jinak neslyšíme. Úzkost je signálem a znamením, že jsme odpojeni od sebe, od svého srdce a duše, že jsme něčím ovládáni.

Každá duše, která přichází do tohoto světa, si nese touhu něco prožít, posunout, naplnit svoje poslání, být tím, kým skutečně je, rozjasňovat svoje světlo, zářit, být součástí velkého světla. Pro dnešní přelomovou dobu transformace lidstva to platí ještě mnohem více. O to těžší je pro většinu duší střet se současným světem, jeho zmatkem, hodnotami, výchovou. O to více se duše našich dětí cítí ztracené.

Cestou, jak pomoci dětem zvládat jejich situaci a případné úzkosti je v první řadě bezpodmínečná láska. To neznamená rozmazlování a výchova bez hranic. Dále příklad rodičů ve správné míře a způsobu vlastního seberozvoje, poznání a duchovní cesty. Také je důležité učit se vnímat vlastní sebehodnotu, rozvíjení pocitu bezpečí a důvěry v sebe i okolní svět, vědomí cesty, na které se učíme a můžeme dělat chyby. Dále je potřebné rozvíjení vědomí sebe sama a vnímání svého srdce, vnitřního světla, duše a jejich hlasu – intuice. Existuje na to množství technik, cvičení, meditací.

Nechci se příliš pouštět do témat duchovního světa kolem nás, ale jak už jsem zmínil, je skutečností. Působí na nás tzv. temné síly i zbloudilé duše, a taktéž andělé a tzv. hodné bytosti. Ze všech pohádek a bájí jasně vyplývá, že láska a dobro je vždy silnější a stojí za to věřit v pomoc dobrých sil.

V případě větších obtíží je pak vždy důležité uměle nepotlačovat projevy, nepřesvědčovat, že se nic neděje, ale naopak umožnit v bezpečném prostředí prožít svoji emoci a až následně hledat a uzdravovat skutečné příčiny. Někdy stačí změnit atmosféru a přístup v rodině, někdy je třeba pomoc vhodného průvodce na cestě. Ta je vhodná pro děti i pro dospělé. Přestaňme spoléhat na dogmata klasické vědy a medicíny, na farmaceutický průmysl. Pojďme konečně hledat a nacházet svoji pravou podstatu, kým skutečně jsme, a také pojďme začít naslouchat svému srdci a duši.

Červen 12th, 2019