CIZÍ TVÁŘ V ZRCADLE

„Asi od 13 let se mi dějí stavy, kdy se na sebe podívám do zrcadla a nevím, jestli jsem to já. Děsí mě to. Když jsem ve stresu, tak se to děje častěji. Často se u toho dívám na nohy a na obličej. Vůbec nepoznávám vlasy. Přestávám věřit sama sobě a tomu, co dělám.“

Toto byl jeden z důvodů, se kterými za mnou přišla tato mladá dívka. Z běžného pohledu se dá říct, že vlastně o nic nejde, že se to občas stává skoro každému. Z psychiatrického pohledu by to zase mohl být projev vážné psychické poruchy, který je třeba utlumit silnými léky branými po celý život.  Já, jako terapeut to zase vidím tak, že nic není náhoda a má svoji hlubší příčinu. Že by mohlo jít o vzpomínku na minulý život nebo nějaký typ cizí ztracené duše. Samozřejmě i něco jiného.

Nejvhodnějším způsobem jak to zjistit a pracovat s tím, je regrese takovéhoto typického konkrétního zážitku a pocitu:

„Dívám se na sebe a na svůj obličej. Spěchám. Jsem v předsíni a dívám se do zrcadla. Vidím sebe, ale vidím se trošku víc zdálky. Jako bych byla dál a výš než skutečně jsem. Koukám se na sebe a nepoznávám se. Vidím, jak to tělo už odchází, ale ta druhá bytost se chce ještě dívat a prohlížet si svůj obraz. Pak se to rozpojí a už je to pryč. Jakoby se proberu.“

Vybízím klientku, aby si ten obraz a pocit vrátila a jakoby zastavila. Dala si možnost sledovat se v zrcadle mnohem déle a pečlivěji.

„Cítím spojení se svojí rodinou. Ta holka v zrcadle, to mám být já? To ale nejsem já, takhle nevypadám. Tak nevypadá ani moje rodina. Cítím překvapení, zmatek, údiv. Chtěla bych to nějak přijmout, ale tohle fyzické tělo mi to nedovolí. To přece nejsem já.“

V této chvíli už bylo zřejmé, že se s největší pravděpodobností jedná o jinou duši. O tzv. ztracenou nebo přivtělenou duši, která je v nějakém propojení s duší klientky. Do této chvíle si toho však nebyla plně vědoma ani klientka a dokonce ani ta cizí duše. V této chvíli se tedy zaměřuji na tuto druhou duši a snažím se jí oslovit a mluvit přímo k ní. Klientku vyzývám, aby tomu nechala volný průběh a nechala skrze sebe mluvit tu druhou, prostě říkat cokoliv, co ji na základě mých otázek a vedení napadne. V podobných případech se nejprve vždy snažím získat důvěru té projevené ztracené duše.

Mluvím pak prostřednictvím klientky přímo k té cizí přivtělené duši. Říkám ji, že teď už o ní víme, že mojí snahou je pomoci všem zúčastněným, živým i mrtvým, mé klientce i jí. Že existuje možnost jak jí pomoci. Vždy se nejprve ptám, zda se mnou může a chce mluvit. V tomto případě bylo zřejmé, že je sice zmatená a nejistá, ale chtěla se mnou mluvit. Na otázku: „Kdo jsi?“, odpovídá:

„Jsem žena. Trochu mladší než (jméno klientky). Tak pozdní puberta. Měla jsem taky takovou rodinu jako ona. Milí rodiče, mladší bratr a sestra. Chtěla bych se s nimi zase spojit.“

Co se ti stalo? Jaká je tvoje poslední vzpomínka?

„Prašná cesta. Byla jsem tam sama. Okolo je sklizené pole. Na zemi je prach. Jdu bosá. (Klientka mi poté říkala, že při těch zvláštních pocitech se také jakoby divila, co to má na nohách za boty. Jak to, že není bosá.) Vracela jsem se odněkud domů. Je mi dobře, takový naivní pocit mládí. Je později odpoledne.“

V této chvíli obraz a vzpomínka končila a nešla dál. Snažil jsem se, aby si dovolila podívat ještě kousek dál, ať už se stalo cokoliv.

„Prší, je bouřka. Stahují se mračna. Moje vesnice je ještě daleko. Ta cesta je dlouhá. Jsem bosá. Je to nepříjemné. Chci dojít domů. Všude kolem blesky.“

Dál už si nedokázala vzpomenout na nic. Pravděpodobně ji zabil blesk. Smrt byla zřejmě náhlá a velmi rychlá. Také velice razantní a zřejmě se značným poškozením fyzického těla. Byl to takový šok pro duši, že si vůbec neuvědomila, co se to stalo. Nebo se od tohoto traumatu totálně odpojila. V každém případě zůstala tato zmatená a ztracená duše v tomto našem světě. Nevěděla, co se jí stalo, ani kým nebo čím je. Neuviděla možnost odejít do Světla, Domů. Bloudila v nehmotné realitě našeho světa, v tzv. světě stínů. Dokud nenalezla moji klientku. Teď už byla schopna to vnímat a říct o tom víc. I o tom, jak se ke klientce dostala.

„Bylo to asi v jejich deseti letech. Přišla mi zábavná. Měla podobnou rodinu. V té době měla poprvé nějaký problém. Byla naštvaná na taťku. Odpojila se od něj a cítila špatné pocity. Tím se odpojila na chvíli i od sebe. Tak jsem se k  ní dostala. Hrozně mě to bavilo žít s ní. Touha být s rodinou, mít rodiče a sourozence. Projevovala jsem se při každodenních běžných činnostech. Užívala jsem si, když jsem si mohla hrát s mladší sestrou. V té chvíli to byl pro ni (klientku) takový autopilot.“

Nezbytným následujícím krokem bylo nasměrování této ztracené duše na možnost konečně odejít tam, kam patří – Domů, do Světla. Moc se jí nechtělo, protože tady jí to bavilo a měla svoji určitou jistotu známého. Do neznáma, byť krásného, moc nechtěla. Ani mojí klientce se na určité rovině nechtělo ji pustit. Zvykla si být spolu a podvědomě cítit, že na složitý život, běžné starosti a trápení není sama. Obě dvě, klientka i tato ztracená duše, vnímali velmi zvláštní a intenzivní pocit protažení duše od fyzického těla někam daleko nahoru. Ale dál to nešlo, nechtěly se pustit. Silnou motivací nakonec pro tu ztracenou duši byla zmíněná možnost potkat se opět se svojí pravou rodinou. Že na ní možná ve Světle čekají. Když zvedla oči vzhůru, tak tu svoji rodinu opravdu viděla. To byl silný okamžik pro všechny. V té chvíli ji i klientka pustila a nechala konečně odejít.    

Takto popisovala klientka dodatečně tento nejintenzivnější zážitek:

„Ve chvíli, kdy byla přivtělená duše dívky naváděna směrem ke světlu, jsem začala cítit, jako bych rostla do výšky. Táhlo mě to jakýmsi velmi silným proudem nahoru a pociťovala jsem tlak všude kolem sebe. Slyšela jsem i neurčitý hukot někde uvnitř v mé hlavě. I když jsem měla po celou dobu sezení zavřené oči, uvědomovala jsem si prostor kolem sebe, teď se to ale změnilo, skoro jsem necítila své tělo v křesle a nedokázala jsem odhadnout, jak daleko od sebe slyším Tondův hlas. Protože jsem začala trochu panikařit z téhle změny, snažila jsem se analyzovat, co se to se mnou děje a tím jsem bohužel oddalovala odpojení přivtělené duše ode mě. Ten tunel, který mě stále plynule a velmi intenzivně tahal nahoru, se zdál nekonečný. Naštěstí jsem potom konečně uposlechla a duši „pustila“. Téměř okamžitě onen tlak přestal a já se „vrátila“ zpátky do křesla.“

Ztracená duše konečně po mnoha desítkách let konečně našla svůj klid i svoji rodinu, vrátila se Domů, do Světla. A duše klientky se zase vrátila naplno do svého těla, kde mohla začít konečně žít svůj vlastní samostatný život.

Jednalo se zde o specifický případ takto zřetelněji se projevující přivtělené duše. Mnoho lidí, kteří u sebe mají takovouto cizí duši, což je mnohem běžnější, než bychom si mysleli, podobné projevy a pocity přejdou a nevěnují jim větší pozornost. Takovýto podivný typ pocitu je však výraznou indicií pro přítomnost přivtělené duše. Jak bylo zde vidět, nemusí se jednat o nic hrůzostrašného. Cizí duše klientce nijak neškodila, spíš ji pomáhala. Neumožňovala ji však být plně sama sebou, žít naplno a vědomě svůj vlastní život. V každém případě jejich soužití nebylo náhodné. Bylo důležitou vývojovou etapou pro obě dvě. Tato etapa už však měla skončit. Klientka následovala svůj pocit a potřebu s tím něco dělat a hledat vhodnou pomoc. Aniž v té chvíli tušila, co to vlastně znamená. Těžko uvěřit, jestli je něco takového možné. Moje klientka to však dnes velmi intenzivně sama prožila.

Více jak po dvou týdnech mi ještě napsala:

„Taky bych dodala, že v podstatě ze dne na den u mě zmizel chlad od nohou. Nejsem si jistá, jestli to může být s mým zážitkem spojené, ale přijde mi to tak. Od dospívání jsem měla neustále studené nohy a byla mi pořád zima, v jakoukoli denní dobu a hlavně i ve všech ročních obdobích. Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že to zmizelo, zvlášť teď na podzim, kdy se ochlazuje (ani doma ještě naplno netopíme) a já nemám svoje typické žlutomodré prsty na nohou.“

To je jasný důkaz toho, že to opravdu funguje. Osvobození od přivtělené duše může mít okamžitý a trvalý účinek, a zbaví postiženého člověka nepříjemných projevů, se kterými si medicína ani další běžné přístupy neví rady.

Podobných případů, kdy se během terapie projevila cizí přivtělená duše, jsem v různé podobě za svou terapeutickou praxi zažil už stovky. Téměř vždy se nakonec podařilo odvést ztracenou duši zpět do Světla. Pro mé kolegy po celém světě je to také běžná praxe popsaná i v řadě knih.

Více zde: POMOC ZTRACENÝM A ZBLOUDILÝM DUŠÍM