__

JSME DĚTI HVĚZD

Věčná otázka po smyslu života, proč tady jsme, kdo vlastně skutečně jsme? Možná právě k tomuto nás vede tato doba. Mnoho z nás se necítí dobře v tom, v čem žijeme. A také mnoho z nás začíná hledat odpovědi, uvědomovat si a rozvzpomínat. Skrze různé obtížné situace v životě se otvírá cesta do nitra, do hlubokého podvědomí, do nekonečné paměti naší duše. Je zajímavé, že v poslední době jsem se během regresí dostal s více lidmi do fascinujících vhledů a poznání, které vedly až k počátkům všeho a z určité roviny dávají odpovědi právě na tyto nejzásadnější otázky.

Toto je ukázka části jedné z regresí, která začínala dlouhodobě nepříjemnou situací v manželství. Pocitem zoufalství, bezmoci, ztráty bezpečí a domova.

„Vnímám pocit absolutní nicoty, věčné nic, prázdno. Musím se přinutit k tomu, abych vůbec dýchala. Jinak s tím nejde nic dělat, je to pocit nekonečného nic. Když to takto naplno prožívám, uvědomuju si to a dokážu popsat, tak se najednou něco uvolňuje. Už cítím, že můžu dýchat. Na jednu stranu je mi o něco lépe, na druhou cítím smutek a bezmoc. Tam, kde žiju, se necítím vůbec dobře. To není ten domov, o kterém jsem snila. Vlastně jsem nikdy nezažila něco jako hezký domov. Ani v dětství s rodiči, ani teď s manželem. Celý můj život je špatně. Celý život mi chybí pocit bezpečí, lásky, domova. Vždycky mi chyběl.

Teď vnímám, že to tak bylo i ve všech minulých životech. Toto není můj domov, tato planeta není můj domov. Jsem tu už hodně dlouho, ale nikdy jsem se tu necítila dobře. Tady je to úplně jiné než tam, odkud pocházím. Cítím, že můj domov je obrovské teplo a světlo. Nepředstavitelná energie. Obrovská hvězda. Já žiju jen tím, že jsem součástí té hvězdy a energie. Jen jsem a zářím, skrze mě je zářeno. Je v tom obrovská síla a pocit blaženosti. To je to nejkrásnější co můžu prožívat a čím být. Také cítím, že tu energii vyzařuju dál, do okolního vesmíru, na jiné světy. Dávám ji dál, ve prospěch těch dalších světů. To je také krásný pocit naplnění a radosti.

Pak cítím, že jsem poslána na Zemi. Abych tady přinesla a šířila tu energii. Nejsem sama. Je nás hodně takových z naší hvězdy. Nejprve cítím, že jsem jen částečka, která nedělá a nemůže dělat nic jiného, než jen být a skrze sebe nechat proudit energii. Postupně začínám mít větší vědomí a možnosti. Je to vlastně průběh evoluce. Od mikročástečky až po člověka. Je to zajímavé, ale nic z toho se nevyrovná tomu původnímu pocitu tam u nás doma. Kdy se tam budu moci vrátit?

A najednou přichází hrozné uvědomění. Ono se není kam vrátit. Ta moje hvězda už dávno neexistuje. Rozpadla se. Vznikly z ní jiné menší hvězdy a z nich zase další a z nich pak Slunce a tato planeta Země. A vlastně to takto mělo být. To my jsme to takto tvořily, to byla naše práce a poslání. A teď cítím důležité uvědomění. Ta původní hvězda není můj jediný domov. Můj domov je všude. Vlastně není nic, co by nebylo mým domovem. Jsem tu správně, i tady jsem doma.

Mým smyslem je jen být a skrze sebe nechat proudit tu prapůvodní energii, tu podstatu všeho. V jakékoliv podobě a formě jsem, ji mám přijímat a předávat dál, ovlivňovat další. Všichni jsme takto propojeni tou energií. Všichni a všechno. My jsme tou energií. A to je ten úplně nejkrásnější pocit. Ještě krásnější než ten původní na mé hvězdě.

Jsem tu správně, jsem tady doma. JSEM…

Taky jsem si uvědomila, že můj manžel je na tom možná úplně stejně jako já, že taky zažívá podobné niterné pocity ztracenosti. Jsme dvě zoufalé ztracené duše na jedné malé planetě. Už ne, už vím, že jsme tu správně. Nejen my dva, úplně všichni a všechno. Jsme energie, světlo, a našim posláním je zářit.“

A také toto poznání využít a učit se ho žít v našem běžném životě.

1 srpna, 2021