__

OPUŠTĚNÁ

 


Příběh uvádím jako typický příklad dlouhodobého pocitu opuštěnosti, nepochopení a nešťastného života, který v určité míře dopadá v různých fázích života na většinu z nás. Je mnohdy obtížné se z těchto pocitů vymanit, když neznáme jejich skutečnou příčinu a hluboké kořeny, které mohou sahat například až do tragického příběhu z dávné minulosti. Možných cest je určitě více a jednou z nich je právě regresní terapie. Pokud se necháme vést intuicí a vyšším vedením, podvědomí nám samo ukáže tu nejvhodnější cestu, kterou je v daném okamžiku možno jít a místo, které je třeba právě teď otevřít a vyléčit.


Klientka je na první pohled příjemná žena středního věku, která se snaží na sobě pracovat a pomáhat druhým. Přišla řešit dlouhodobý pocit OPUŠTĚNÍ. Celý život se cítí sama, osamělá, jiná, nepatřící do tohoto světa. Tento těžko zvladatelný pocit je spojený i s pocitem sebedestrukce.


Následuje zkrácený přepis terapeutických poznámek, kde není uvedeno zdaleka všechno, co se během procesu terapie událo a bylo vnímáno a řečeno. Tím nejdůležitějším byly těžko zachytitelné niterné prožitky samotné klientky, odkrytí dávno zasunutých traumat a z nich vzniklých tzv. věčných rozhodnutí a programů, které provází její duši možná po mnoho životů. Cílem bylo její vnitřní pochopení, opuštění těchto starých přesvědčení a programů a získání úplně nového pohledu na současný život a situaci. Terapie byla vedena z větší části intuitivně a s napojením na vyšší pomoc. Z toho vychází i kladené otázky a celkový postup, který si nedává za cíl odkrývat úplně všechno do všech detailů a souvislostí (což ani není reálně možné).


Regresní terapii zahajujeme ponořením se do pocitů vyvolaných v nedávné době nesouladem ve vztahu s jejím partnerem. Klientka je zaměřená zejména na vnímání svých pocitů, což je velmi vhodná cesta jak začít.


 


 „Cítím strašnou úzkost! Cítím se úplně ztracená! Cítím, že nejsem celá! Cítím velkou bolest v srdci! Jako kdybych neměla to srdce celé. Cítím se sama, opuštěná! Je to pocit destrukce, zmatení, chaosu, že to nemám pod kontrolou, že jsou věci, které nemůžu ovlivnit. Bezmoc a z ní vztek, že nemůžu nic, jen trpět. Cítím to srdce, je v něm bolest a žal.“


„Dovol si úplně se ponořit do svého srdce, nechat se rozplynout v tomto pocitu.“


Toto je něco, do čeho se většině lidí přirozeně příliš nechce. Je však velmi důležité a účinné, konečně se přestat bránit, bojovat, a tím ztrácet všechnu energii v naprosto nerovném boji s něčím, co je silnější a má hluboké kořeny v našich programech, přesvědčeních a dávných silných prožitcích a „věčných rozhodnutích“.


Klientka je velmi senzitivní a rychle se jí podařilo navázat kontakt se svým podvědomím, které ji ukázalo následující příběh.


„Vnímám tmu, prázdný prostor, ztrácím kontrolu, točí se mi hlava. Jako kdyby tam byl vír, který mě vtáhne a rozdrtí. Já se tomu nedokážu postavit. Je to silnější než já. Nechci se nechat pohltit.


Teď začínám vnímat nějakou vzpomínku. Měla jsem strach, křičela jsem hrůzou, byla jsem naprosto bezmocná, protože mi tělo selhávalo, nešlo vůbec nic. Měla jsem panický záchvat hrůzy. Že mě všichni opustili, rodiče, Bůh. Že to nevydržím, že se zblázním. Strašně jsem křičela a mlátila sebou. Hrozný pocit zaskočení, že nemůžu nic dělat.“


„Dovol se tomu úplně odevzdat.“


„Už s tím ani nebojuju. Jsem ztracená, bez vůle, zlomená, beze smyslu! Jako bych byla ničím. Prázdno, nic, jsem NIC. Jsem živá, ale mrtvá. Nedýchá se mi dobře. Jako kdyby tam byl špunt. Je to, jako bych byla něčím přemožena. Nechala jsem si zlomit vůli okolnostmi. Jsem bez života, ale žiju. Cítím ruce, jak mi trnou. A stále hodně své srdce, jak je těžké. Je jak kámen.“


„Přenes se na začátek tohoto příběhu, této situace.“


„Vnímám strašný smutek. Jako kdybych na něčem ležela. Vnímám strašnou tíseň, jako kdyby mě svázali ze všech stran a já nemohla dobře dýchat. Jsem tam opuštěná. Jsem v nějaké cele, je tam tma. Jsem zlomená, už nechci žít, vzdala jsem svůj život.


Měla jsem se svým mužem rozpor ohledně své duchovní cesty. Byla jsem pod hrozným tlakem hněvu, pod stálými výhružkami, kterým jsem nedokázala vzdorovat, postavit se jim, bála jsem se projevit. Nechtěla jsem slevit ze svého přesvědčení a víry, které pro něj nebylo patřičné. Ono to nešlo. Byla jsem jednotlivec v nějakém domě. Byla jsem šlechetným člověkem, měla jsem ráda lidi, chtěla jsem jim pomáhat. Měla jsem silné soucítění s druhými.“


„Kde se to v tobě vzalo?“


„Jako malá jsem žila v přírodě. Jako by mi to předávaly nějaké bytosti. Byla jsem šťastná, cítila jsem Boha, jeho přítomnost. Měla jsem napojení, které úžasně fungovalo a bylo úplně jasné. Já jsem se nepotřebovala nic učit, dostávala jsem to přímo. Já jsem to věděla, že jsem milovaná. Je v tom hodně světla, stromy, nádherná energie, lehkost, štěstí. Hlavně ta čistota toho prostoru. Prostor bez lidí. Je tam moje nevinnost, nevědomost a naivita, protože jsem nic jiného neznala.


Jenomže se něco stalo. Ocitla jsem se ve velkém městě. Tam jsem najednou viděla utrpení. Vidím ošklivé město a ošklivý dům. Bylo tam hrozně a já se hrozně bála. Jako kdyby mě někdo vzal a přesadil do jiného prostředí, kam jsem nepatřila. Kde jsem se snažila žít, ale moc to nešlo. Jako bych vyhasínala a ztrácela sebe. Dělo se to postupně. Den po dni jsem se ztrácela. Byl tam strach z mého muže, žila jsem ve strachu z jeho hněvu. Snažila jsem se zakrývat, jaká jsem, aby se nezlobil. Trvalo to delší dobu, než mě to semlelo. On mě pak vzal a odvedl někam, kde mě zavřeli. Pak už jsem byla bez vůle, chtěla jsem umřít. Nedokázala jsem ničemu čelit, nemělo to žádný smysl. Šlo o to jen umřít. Umřela jsem sama opuštěná, nebyl tam nikdo, ani Bůh. Nebyla jsem s ním už ve spojení. Obviňovala jsem ho, že mě opustil.“


„Jaké přesvědčení nebo rozhodnutí si z tohoto života odnesla tvoje duše?“


„Tělo cítí zhroucení a konec. Duše si odnesla něco strašně bolestného, čeho se už nezbaví. Přesvědčení, že život je těžký a nad tím je velký smutek, že už takový život nechce. Odnáší si vztek z bezmoci. Strašný vztek z bezmoci, amok, hrůza, panika, absolutní ztrátu smyslu, šílenství.


Duše skončila někde, kde to bylo temné a tíživé, žádné světlo. Má duše byla ztracená, bez směru, bez cíle, osamělá.“


„Co přimělo tvoji duši znovu se narodit?“


„Asi můj syn. Asi jsem se musela narodit, protože jsem něco dlužila.“


„Odkud se znáš se svým současným synem?“


„Trpěl kvůli mně. Mám pocit, že jsem ho opustila, že jsem něco nezvládla. Volal „mami“ a chtěl mě. Já jsem na to neměla. Byla jsem příliš závislá na někom. Mám pocit, že syn pro mě tehdy nebyl tak důležitý jako někdo jiný, komu jsem emočně podléhala. Svého syna jsem opustila pouze emočně, protože jsem se obracela někam jinam, takže jsem pro něj byla a nebyla. Byla jsem se synem z jiných poměrů, než kam jsem se upnula. Musela jsem to tajit, bylo to silnější než já. Přinášelo mi to utrpení, protože se to nedalo naplnit. Nemohla jsem být zároveň se svým dítětem. Ten muž byl východisko z mé situace, nadějí v mizerném těžkém životě. Byla jsem chudá, plná existenčních starostí. Musela jsem se postarat o dítě, byla jsem na to sama. Z toho šla strašná tíže a málo radosti. Ten muž mě pak stejně opustil a já jsem zůstala sama. Zase jsem byla zlomená, jako bez duše. Nedokázala jsem dítěti dát to, co jsem jako matka měla. Můj syn cítil, že už nechci žít, a že mu nepomůžu. Už to neunesu. Ten svůj život jsem pak nějak skončila.“


V této chvíli už nebylo tolik důležité zabývat se dalším rozkrýváním minulosti, ale začít řešit současný život a situaci.


Vyzval jsem klientku, aby si její duše v představě promluvila s duší svého syna z toho minulého života a řekla mu vše, co cítí, že mu potřebuje říct.


„Je smutný, má obrovskou bolest. Nechápe, jak jsem mu to mohla udělat. Od té doby si nevěří, pochybuje o sobě.“


„Jaký je doopravdy v hloubi své duše?“


„Velmi moudrý, plný hlubokého citu. Jeho duše rozumí, proč se to stalo. Rozumí tomu a věří mi. Říká, že mě přišel naučit úplně všechno. On je můj učitel.“


„Jak vidí tvoji duši?“


„Miluje ji, má mě rád. Moje duše je správná, čistá. Přijímá ji.“


„Co jste si domluvili s duší tvého syna před tímto současným životem?“


„Že mě něco naučí, že mě vyvede z temnoty, že mi pomůže.“


„Co ti říkal tvůj anděl strážný?“


„Že mě čeká hodně práce. Ale stojí to za to. Cílem je světlo, opustit temnotu, ve které jsem tak dlouho, tu nenávist, že jsem se nedokázala postavit ničemu, že jsem to vzdala.“


Následoval přepis událostí a vzorců z nešťastných minulých životů. Klientka dostala možnost podívat se zpětně jinak postupně na předchozí příběhy a vytvořit ve svém vědomí i podvědomí jinou realitu.


„V tom životě, kde jsem byla v dětství napojena, jsem už tak zůstala. Dokázala jsem si to vědomě udržet, nevzdát se toho. Měla jsem pak skvělého muže a mnoho dětí. Ve stáří a na konci života pak klid, bez boje, bez zápasu, přirozeně. Není v tom strach ani bezmoc. Je tam láska, přesvědčení dávat dál lásku a moudrost.


V životě se synem jsem už nevolila mezi synem a tím mužem. Dokázala jsem i v chudobě žít v lásce a sdílení.“


Toto setkání jsme zakončili vědomým rozpuštěním a odevzdáním všech starých programů a přesvědčení do světla. Odpuštěním sobě a nastavením nového programu života ve svobodě, lásce a napojení na světlo a božskou energii. Klientka odcházela s klidem a lehkostí.


Pro tuto chvíli je v rámci terapie a jejího záměru a zadání úspěšně zakončeno a splněno. Samozřejmě je nutné dále soustavně a vědomě posilovat nové programy a pohled na sebe a svůj život a vhodně řešit další životní vzorce a situace.


Říjen 17th, 2016