SETKÁNÍ S TEMNOTOU

Stála v těžké situaci, se kterou si nevěděla rady. Neměla sílu se pohnout z místa. Dokonce se zdálo, že ji v tom cíleně něco brání. Byla úplně bez energie. To něco jí všechnu energii vzalo. Vnímala jen, že je to něco velkého, silného a temného – zosobněná TEMNOTA.

Bylo jasné, že se musí otočit směrem k ní a zjistit, o co jde. Jít s ní do přímé konfrontace. Ne však hned, to by zřejmě neměla žádnou šanci. Bylo třeba se nejprve otočit na druhou stranu. Vnímat tu opačnou sílu, která je sice méně důrazná, ale nakonec stejně vždy silnější – SVĚTLO. Stačilo mu jen dát vědomou pozornost a její energie hned začala stoupat. A s ní i pocit klidu, bezpečí, vnitřní síly a vlastního zdroje Světla. Mohla se o ně opřít, držet se ho svojí levou rukou, být pod jeho ochranou. Už nemusela mít z TEMNOTY strach, už na ni nemohla. Nemusela s ní bojovat, to by ani nemělo smysl. Mohla se k ní s odvahou otočit a vykročit ji vstříc.

A já tam stál proti ní, byl jsem tou TEMNOTOU a vnímal pocit obrovské síly, moci a touhy ovládat a úplně ovládnout. A taky ZLA, ale takového čistého bez jakýchkoliv běžných lidských příměsí, které vycházejí ze strachu, nenávisti, vzteku, zákeřnosti apod. Věděl jsem, že ji můžu lehce úplně zničit, ale to nebylo mým záměrem. Jen nahánět hrůzu a ovládnout. Také jsem však cítil, že na ni momentálně nemůžu, že je pod silnější ochranou. Stačil však můj ukrutný pohled a napřažené ruce se zatnutými prsty. Okamžitě začala ztrácet svoji jistotu, vnitřní sílu a tím i tu světelnou ochranu. A já jsem mohl vykročit směrem k ní.

V té chvíli jí muselo být znovu připomenuto to SVĚTLO, které stálo po její levici. To stačilo, a já jako TEMNOTA už na ni nemohl. To vědomé spojení se SVĚTLEM už si udržela a vykročila se vstřícným záměrem směrem ke mně. S otázkou: „Co opravdu potřebuješ?“ Její vnitřní klid, zájem a ta otázka úplně změnily moje pocity a nastavení. Najednou jsem neměl potřebu pouštět hrůzu a ovládat. Cítil jsem jen tu prazákladní potřebu být přijatý. Být přijatý v podobě TEMNOTY jako principu i její vlastní Temné stránky. Moci stát po její pravici, na místě, které mi přináleží. V protikladu a rovnováze SVĚTLU.

Najednou jsem velmi intenzivně procítil svoje skutečné poslání. Mým posláním jako TEMNOTY je podporovat SVĚTLO. Upozorňovat na to, že na ně člověk zapomíná nebo úplně zapomněl. Všemi těmi hrůznými projevy a pocity vyburcovat k tomu, že tohle přece nemůže být všechno. Že pro naši nesmrtelnou a nezničitelnou duši musí být něco, co dává úplně jiné pocity a vyšší SMYSL. A tím změnit směr, začít hledat SVĚTLO, svoji pravou podstatu a úplný prazáklad všeho. Uvědomit si kým skutečně jsme. Že:

TEMNOTA JE POUZE NEDOSTATEK SVĚTLA.

SKUTEČNÝM POSLÁNÍM TEMNOTY JE PODPOROVAT NÁVRAT KE SVĚTLU.

Možná celá ta situace, kterou původně řešila, měla vést právě k tomuto velkému uvědomění. K přijeté TEMNOTY i své Temné stránky, uvědomění si a nalezení své podstaty, SVĚTLA i svého vnitřního Světla. Ta původní složitá situace se pak poměrně snadno vyřešila.

I já jako terapeut jsem v této minikonstelaci dostal obrovský dar hlubokého prožitku a poznání. A mým úkolem je tuto pravdu šířit a předávat dál. Právě v této době je to velmi důležitý možný úhel pohledu na veškeré dění.