__

STÁLE SE NECHÁVÁM ZNEUŽÍVAT

Mnohé naše současné nepříjemné situace a pocity mají své hluboké kořeny v našich minulých prožitcích i minulých životech. Existuje možnost, jak si vzpomenout na zkušenosti z předchozích inkarnací, poučit se z nich, oprostit se od nich, a vyléčit se.


Toto je ukázka z mojí terapeutické regresní práce. Předesílám, že cílem regresní terapie není zkoumat a napravovat minulé životy. Jejím cílem je umožnit najít kořeny toho, co nám komplikuje současný život a prostřednictvím situací a pocitů se stále dere na povrch z našeho hlubokého podvědomí proto, aby už konečně bylo zpracováno a vyřešeno, naše duše se mohla svobodně vyvíjet dál a my mohli žít šťastněji a v souladu se svým srdcem naplňovat svůj potenciál.


STÁLE SE NECHÁVÁM ZNEUŽÍVAT


Mám pocit, že jsem se v životě moc nezastavila. Cítím, že mám velkou vnitřní sílu a zásobu energie. Dokážu být pozitivní a energická, ale cítím, že jsem někde zablokovaná. Mizerné vztahy s rodiči i se sestrou (rodiče prakticky nikdy neuznávali city a emoce jako něco důležitého – taková robotická rodina, kde je „všechno v pořádku“). Strávila jsem 7 let v prostituci, hlavně kvůli strachu z opuštění. V momentě, kdy jsem se rozhodla, že takto nemůžu dál, přišel do mého života nový přítel, který mi velkou měrou pomohl se z toho dostat a začít od nuly. Bohužel spolu nemáme intimní život, jsme nejlepší přátelé, ale nejsme jako muž a žena, ale jako milující děti. Často jsem se v životě nechala ZNEUŽÍVAT, dodnes mám občas problémy si vytyčit zdravé hranice. Postupem let jsem se odvážila „riskovat“ a jit do neznáma, ale trvalo to mnoho času naučit se říkat zdravé „ne“. Často zažívám strach ze SAMOTY a OPUŠTĚNÍ, a přesto že tento strach časem slábne, stále mi ovlivňuje život. Přesto že se moje životní situace velmi – až zázračně –  změnila, často mám pocity SMUTKU a SAMOTY či BEZNADĚJE, a pořádně nevím, odkud to jde. Nevím, co to je, ale stále mne NĚCO TÍŽÍ.“


Klientka už při úvodním vyprávění projevuje silné emoce a pláč. Vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobý jev s více pocity, začínáme regresi zaměřením se právě na ty nejsilnější negativní pocity a emoce. Postupně se jí začínají vybavovat určité obrazy z jejího dosavadního života.


Cítím uzavřenost, lítost, nikdy nebyl čas žít. Celý život intenzivně pracuju. Jsem pořád někde zavřená, místo toho, abych byla venku. Často jsem se nechala VYUŽÍVAT a ZNEUŽÍVAT. Žila jsem vždy v nějaké naději a nechtěla vidět, jak mě někdo využívá. Nemám radost ze života, možnost se rozletět. Nejde to, je to beznaděj. Někdy to chci při menstruaci vyzvracet. Nejde to.


V těle teď necítím vůbec nic. Já o sobě už ani nevím. Nevím, co cítím. Ani nevím, jestli mám nebo nemám strach.


Cítím vůni kadidla, kostel. Lidi na vesnici chodí do kostela. Vidím svoji babičku, betlém, jsou Vánoce. Chodíme do kostela na mše a taky na koně. Spali jsme ve stodole a jedli suchý chleba z truhly. Vidím svého bílého koně a pole. Chodili jsme přes pole, hluboký sníh. Bylo to pro mě hrozně zdravý a krásný být venku a na vesnici. Už ani nevím, jak vypadá les.


Mladí manželé, co jim patřili ti koně, nás buzerují. Že nic neumím, že neumím ani zametat. Starala jsem se jim o koně, o děti na táboře. Vidím tu stáj a ohrady. Cítím lítost, že už to není. Já jsem ale nebyla šťastná. Bylo to v létě a já si uvědomila, že jsou prázdniny a já tady dřu. A nedostanu to, co si zasloužím. Jsem vždy zneužívaná. Není za to odměna. I když já hrozně ráda pracuju.


Z vesnice a z dovolených jsem se nikdy nechtěla vracet domů, do šedivého života.


Můj dětský pokojík, skříň. Sedím tam na zemi a koukám na fotky z dětství. Sestra a já. Sestru fakt nenávidím, nebyla vůbec kamarádka. Zavírají a otvírají se mi oči. Nikdy mě nenechala spát. Byla hrozně bezohledná.


Moře, čelenka do vlasů. Moře se blýská od sluníčka. Sluníčko zapadá. Jsem na té pláži a koukám do moře. Byla jsem jako omámená. Vůbec jsem neviděla, jak to je, když jsem tam byla u toho Albánce, co mě přivedl k prostituci. Nechtěla jsem utéct. Měla jsem odejít. Nechtěla jsem to vidět. I rodiče tam přijeli a byli taky slepí. Taky nechtěli vidět, jak to je. Jak na mě byli zlí.


Zase jsem u té skříně v dětském pokojíku. Bylo to nějaké moje rozhodnutí. Začala jsem hrozně nenávidět. Moje závislost na citu.“


Vše předchozí zaznamenané byl zatím pouze proud obrazů, pocitů a uvědomění, kde se v naladění mísily vzpomínky a obrazy z podvědomí týkající se tohoto života. Projevovaly se zde její hlavní negativní programy, které ji stále provází životem. I přes vhodné terapeutické směřování však byla klientka stále na povrchu. Podvědomí ji zatím nepustilo do žádného zásadního konkrétního traumatického okamžiku z dětství. Teď bylo náhle na klientce konečně vidět, že si její podvědomí vybavilo něco důležitého. Velký pláč. Z hlubšího podvědomí se vynořuje dávný příběh.


„Umřelo mi dítě. Nebyla jsem dobrá máma. Zemřelo na nemoc, nebo možná hlady. Bylo zabalené ve špinavých hadrech. Byla jsem na všechno sama. Někdo mě nechal být. Bída, velká bída, fyzická a hlavně duševní. Dřevěné domy, Francie. Jdu po cestě, tlačím před sebou vozík. Jdu po kamenné cestě, kulaté kameny, dřeváky. Tlačím ten vozík. Na něm je seno a na něm leží zabalené to dítě. Nohy se mi pomalu ničí. Pak slunce, modrá obloha. Skály, moře, krásná modrá obloha. Ten vozík s tím dítětem shodím z té skály. Jak jsem to mohla udělat? Nechat ho umřít. Sundám si šátek a skočím. Pocit svobody. Konec špíny.


Moje duše se rozhodla být zahořklá. Že se nedá nikomu věřit. Byl to ztracený neprožitý čas. Duše šla ke světlu. Úleva, ale zároveň pocit viny, že to dítě nemělo umřít. Asi umřelo hlady. Neměla jsem soucit. Byl to těžký život. Vnímám šílené předsudky, sama s dítětem. To dítě mi bylo na obtíž. Asi jsem někoho chtěla. Někomu jsem se snažila zalíbit. Někomu bohatému. Neměla jsem sebeúctu. Lidi mě neměli rádi, pohrdání od lidí. Nebyla jsem vdaná, styděla jsem se. Byla jsem s někým, koho jsem milovala, nasliboval mi hory doly a pak mě nechal. Vnímám jen tu bídu, špinavé šaty.


Rozhodla jsem se, že už nebudu nikomu věřit. Že je lepší být mrtvá než živá. Teď vidím, že to byla hloupost, že člověk nikam neuteče. Viděla jsem jen to utrpení. Teď vím, že to bylo špatně, nevážit si sebe. Uvědomuju si, že budu muset projít ještě hodně životů, než se z toho dostanu. Musím najít ty správné hodnoty – SEBELÁSKU, SEBEÚCTU, správné lidi, NESNAŽIT SE DĚLAT JENOM ABYCH NĚCO ZÍSKALA. Nikdy bych se nezabila, kdybych neměla tu beznaděj.“


To, jakým způsobem bylo řečeno slovo „beznaděj“ bylo znamením, že je za tím ještě něco dalšího. „Odkud ještě znáte tu beznaděj?“ Vynořuje se další příběh.


Když mě upálili. Byla jsem krásná duše. Bezbrannost a ženskost se nevyplácí. Vidím týrání, středověk. Chodili za mnou pro rady a pomoc. Pak mě zradili a upálili. V té době jsem to začala nenávidět, tu bezbrannost a ženskost. Byla jsem něco jako čarodějka – intuice, schopnost léčit, vidět víc. Pohrdala jsem lidmi. Byla jsem stará duše, čistá intuice, spojená s vesmírem, intelekt, krása. Jemná duše, vnímavá, schopná prožívat. To vše se změnilo, když mě upálili. Možná jsem se do něčeho zapletla (intriky). To by nikdo nevydržel. To nešlo vydržet, to mučení. Pak mě upálili, přivázali ke kůlu. Věděla jsem, že se vrátím, že se pomstím, že to nekončí. Odešla jsem s tím, že lidé jsou prokletá pakáž, že tam nepatřím. Oni se mě báli, té mojí moci. Jak může být žena tak krásná, chytrá a mocná. Já jsem nebyla z ušlechtilého rodu. Báli se mě. Oni se mě bojí, té ženské síly. Ta duše zešílela z té bolesti. Naučila se odcházet z těla. Byla jsem plná života, ale i pohrdání lidmi. Nechtěla jsem se mstít. Asi jsem se měla víc chránit.


Nastala větší pauza. „Co ještě důležitého vnímáte?“


„Vidím muže, ušlechtilého, s pérem na hlavě, trochu při těle. Vnímám krutost, zabíjel jak na běžícím pásu. Touha po moci. Znásilňoval ženy. Hrady a zámky, hodně peněz, požitkářství. V té době to bylo normální, zabíjet, ve válce nebo své soky. Velká touha po moci. Proto zabíjel. Královský dvůr, koně, oslavy. Byl součást vyšší šlechty. Neměl žádné dětství. Byl vychováván jinde, dětství v té době neexistuje, je to slabost. Děti nebyly rodičů, patřily chůvám. Až dorostly, mohly začít žít. Moc si jako dítě nehrál. Dřevěná podlaha, tma, zima, vlhko. Malá skleněná kulička na zemi. Brečí, nikdo nepřijde. Dostává na zadek. Děti se nebraly jako plnohodnotné bytosti. Pak z něho vyrostl takový necitlivý muž. Neměl rád zabíjení lidí. Ale nepřiznal by si to. Občas pocity beznaděje a nespavost. Touha po moci, to bylo špatně. Skončil špatně. Uťali mu hlavu a pak ho pověsili na bránu. Nemusel takto skončit. Duše si z toho vzala to, že to za to nestálo. Absolutně neposlouchal vnitřní hlas. Byl absolutně nevyužit. Nepotkal nikoho, kdo by ho měl rád. Myslel si, že když bude úspěšný, tak se mu uleví. Ta doba a to okolí ho k tomu přivedlo. Nikoho dobrého nepoznal, nedostalo se mu pomoci. Před odchodem jen beznaděj a nenávist.“


Prošli jsme tři bezútěšné životy jedné duše. Všechny skončili tragicky, s pocity, které v nějaké podobě přetrvávají až do dnešního života. Nastává čas na jejich změnu a přepsání. Je to možnost pro duši, vybrat si jinou realitu. V určitém okamžiku daného života zvolit jinou možnost a nechat dál odvíjet život přijatelnějším směrem. Podvědomí zde začíná vytvářet a prožívat novou realitu. Na konci každého nově prožitého života se setkává duše ve dvou svých podobách, původní a nové. S novým pohledem se vyrovnává s původním prožitkem a přesvědčením, nastává odpuštění sobě i druhým, opuštění starých programů a přesvědčení, ukotvení nových uvědomění a poznání.


Změna života muže – šlechtice:


„Hned na začátku, když poprvé vidí boj a umírat lidi, tak by měl odejít, utéct pryč. Ale to byla zbabělost. Oni by ho asi chytli a popravili. Musel by se zříct titulu a odejít do jiné země a tam začít od nuly. Utéct někam do Ameriky, někam, kde není ta moc, pod kterou byl. Musel by se vydávat za někoho jiného. Začít důvěřovat lidem, aby si mohl říct o pomoc. Nějaká žena mu pomohla, přestrojit se za chuďase. Musí ale se sebou bojovat, tíží ho samota, vzpomínky z dětství. Musí také hodně pracovat. Ke stáří nachází klid, děti, obyčejný život na pláži. Ke stáří nachází v duši klid a pochopí hodnoty. ŠTĚSTÍ NENÍ ZA NĚČÍM SE HNÁT. NENÍ POTŘEBA NIC, JEN BÝT. Na konci je klid, krásná pláž. JEN BÝT TADY A TEĎ, PŘÍTOMEN.“


Změna života dívky s dítětem:


„Snažila se zalíbit za každou cenu. Moje duše by přece nemohla žít vedle někoho, koho by neměla ráda. A ona se přitom snažila zalíbit lidem, kteří ji duchem nesahali ani po kotníky. Myslela si, že je nic. Mohla odejít. Byla chyba, že se snažila zalíbit. Neměla sebeúctu, šla přes svoji duši. Nenechat se využívat. Nebylo to snadné. Měla mu dát tenkrát facku a odejít pryč.


Dlouhá cesta, těžká. Přes nějakou prohlubeň jde na druhou stranu. K přírodním lidem, kterým nic neříká společenský život a předsudky. Tam si zvykla. Zjistí, že hodnoty jsou jinde. Že ten strach je dán tím společenským klimatem. I kdyby zemřela na té cestě, tak by zemřela líp. Šla by do čisté lásky. Možná jí někdo pomohl. Nějaký jezdec. Vzal ji přes hluboký les, přes moře. Byl to pro ni velký šok. Domorodci, tam našla klid. Věděla, že udělala, co mohla. Našla v sobě léčivou sílu, léčila lidi. Vidím zapadající slunce. Už by se nikdy nesnažila zalíbit podle jejich vůle. Zanechala po sobě něco, co pomohlo lidem dál. Vnitřní očista, očištění.


Odpustit si to, že byla zaslepená. Pochopení, že nejdůležitější je SEBEÚCTA, ŽE DUŠE ZŮSTÁVA ČISTÁ A VĚRNÁ SAMA SOBĚ, BÝT SAMA SEBOU, DUŠE, KTERÁ NEMŮŽE LHÁT.“


Změna života upálené čarodějky:


„Byla vědomá a živá, vnímala květiny, ptáky. Pohrdala lidmi, to byla chyba. Neměla si s kým povídat. Bylo tam něco, co jí bránilo v nějakém pochopení. Pomáhala lidem, kteří za to moc nestáli, aby jí chránili. Byla hodně mocná a oni se jí báli. Měla určitou ochranu od šlechty. Pak se do něčeho zapletla. A oni jí nepomohli. Pomáhala jim ve věcech, do kterých neměla zasahovat. Do něčeho se zapletla a to byl její konec. Neměla ovlivňovat životy druhých lidí. Byla příliš inteligentní a taky hrdá. Vůbec se nechtěla podrobit a přiznat se k něčemu. Nevzdala se, nepodlehla. Z mučení zešílela. Věděla, o co jde, věděla, co se stane. Už v dětství měla ty schopnosti a nevěděla, co s tím. Byla krásná a jemná. Neměla vůbec být v takové obyčejné rodině. Poprvé zneužila svou moc, když jí chtěl někdo ublížit. Měla odejít pryč a žít jako poustevnice. Problémem byla ta tupá společnost. Oni nic nevnímali, báli se jí. Pomáhala tam, kde neměla a lidem, kteří si to nezasloužili.


Vidím hlubokou noc, lucernu, hůl, kápi. Odchází pryč. Jde v zimě, bosá, a přesto v klidu. Dokázala se přestrojit. Chce zázemí, ale bojí se mezi běžné lidi. Nedůvěřuje jim. Má vnitřní nepochopení vůči obyčejným lidem. Vidím ovce, hory, mír, včely a med, kytky. Zůstala dlouho sama mimo lidi. Má svůj klid a své prostředí. Navštěvuje ji občas jeden poutník. Mají pak spolu dítě. S ním najde pocit štěstí a pohody. Až ve stáří za ní chodí hodně lidí, aby je dotekem léčila. Je to mír, vnitřní elegance a krása, v souladu s přírodou.


Na konci života přichází hluboké uvědomění. Že ČLOVĚK SE NEMÁ BÁT JÍT DO NEZNÁMA JENOM PROTO, ŽE NEVÍ, CO JE ZA ROHEM. VÍCE DŮVĚŘOVAT LIDEM. BÝT VÍCE SPONTÁNNÍ, DOVOLIT SI UVOLNĚNÍ DUŠE, UVOLNĚNÍ ENERGIE. MŮŽE BÝT NĚCO DALEKO KRÁSNĚJŠÍHO, NEŽ SI DOKÁŽEME PŘEDSTAVIT. PŘESTAT VŠE ŘÍDIT A KONTROLOVAT.“


Nové uvědomění duše před příchodem do současného života:


„ZAČÍT DŮVĚŘOVAT VÍC ŽIVOTU, ŘÍDIT SE INTUICÍ A CITEM. PŘESTAT VŠE ŘÍDIT A DOPŘEDU ZJIŠŤOVAT. BÝT SPONTÁNNÍ. NEBÁT SE JAK BOLESTI, TAK RADOSTI. NĚJAKOU BOLESTÍ JE TŘEBA PROJÍT, ABY ČLOVĚK MOHL JÍT DÁL. NENÍ TŘEBA SE TOLIK BÁT BOLESTI. VÍC RADOSTI A SVĚTLA DO ŽIVOTA. POCHOPIT, ŽE ŽIVOT JDE DÁL, ŽE STEJNĚ SI V NĚM NIC NEUDRŽÍM. NEBÝT SAMA UZAVŘENÁ, JÍT MEZI LIDI.“


Je to výrazný rozdíl mezi pocitem, který prožívala klientka dlouhodobě ve svém životě, a který ji svou naléhavostí přiměl hledat pomoc a změnu, a poznáním a hluboce prožitým uvědoměním, které nyní získala a může vést její další život novým směrem. Staré programy a přesvědčení z minulých životů byly přepsány a odevzdány a přichází nová možnost pro mnohem svobodnější volbu.


S tímto novým přesvědčením a ještě v hlubším naladění prošla klientka ve zkratce svůj současný život a mohla tak s jiným pohledem a pochopením přijmout vše obtížné. Následovalo setkání se svým vnitřním zraněným dítětem i ženou, jejich léčení, vyjádření lásky a sebelásky a odpuštění sobě i druhým, v míře, která byla právě možná. Závěrem pak posílení nových programů, vnitřní energie, radosti a důvěry v sebe i vyšší vedení.


Z terapeutického hlediska byla tato regrese poměrně náročným procesem. Klientka hodně chtěla, bylo vidět, že je velmi citlivá a vědomá. V regresi však bylo třeba ji hodně usměrňovat a trpělivě vyčkávat na prolomení do hlubšího podvědomí. Samotný regresní proces trval asi 3 hodiny. A v rámci možností bylo vykonáno maximum. Její vědomá duše a vyšší vedení otevřelo to, co bylo v daném okamžiku důležité otevřít a konečně zpracovat tak, jak bylo třeba pro její další vývoj. Nyní je třeba ukotvit všechno poznání v praktickém životě. Příště se ještě více zaměřit na současný život, a pokud bude třeba, otevřít a vyčistit další dosud zazděné třinácté komnaty.


Březen 16th, 2017