PODIVNÝ STRACH Z BOUŘKY
Rád bych se podělil o jednu z mých terapeutických zkušeností s šestiletým chlapcem, který se po jednom zážitku s bouřkou stal najednou mnohem bojácnější.
Strach z bouřky se u mnoha lidí objevuje poměrně často. Ne vždy je to třeba řešit terapeutickou cestou. V tomto případě však byla situace velmi silná, podivná a s dlouhodobými následky ve změně chování dítěte.
Hrál si venku, když se najednou zvedl vítr, zatáhlo se a přišla bouřka. On chvíli zůstal sám a plakal, cítil strach a nevěděl, co se bude dít a co s ním dál bude. V očích měl děs a hrůzu. Po tomto zážitku už to byl jiný kluk, měl hrůzu z bouřek a mnohem víc se bál o sebe i o druhé i v jiných situacích, viditelně se celkově změnil.
Na svůj věk to je velmi vnímavý, otevřený, komunikativní a moudrý kluk, se kterým bylo snadné navázat kontakt. Dokázal velmi dobře popisovat situaci i svoje pocity. Bylo třeba se podívat na danou událost podrobněji, vrátit se přímo do ní, zjistit, co se tam skutečně viditelného i neviditelného stalo.
Regrese s takto malými dětmi se běžně nedělá a většinou je to lepší řešit přes maminku. V tomto případě jsem však cítil, že je to možné a lepší přímo s ním. Položil se své mamince do klína a držel se jí za ruku. Maminka tvořila bezpečný prostor, podporu a důvěru v celý proces a svého syna. Dokázal okamžitě a podrobně vnímat a popisovat co se dělo kolem i co sám prožíval. Lekl se, měl úzkost, strach, plakal. Neobjevilo se však nic neobvyklého. Cítil jsem, že to nebyl jen obyčejný strach, odpovídající dané situaci. Muselo to souviset s něčím hlubším. Vyzval jsem ho, ať si jeho duše vzpomene na podobné pocity, které už někdy kdykoliv zažil. Zmínil pár situací z dřívějšího dětství, ale nic z toho nebylo tak silné. Řekl jsem mu, ať si vzpomene na něco, co se stalo ještě před tím, než přišel na tento svět, do tohoto života, na nějaký minulý život.
Ani na chvíli nezaváhal a začal popisovat pocity zvířete, které někdo zabil. Pocity malé ovečky, která si radostně žila s ostatními, ve volnosti, sounáležitosti, svobodě, radosti z potravy. A najednou přišel násilný konec, hrůza, odpojení. Její duše ztratila pocit radosti ze života a pocit bezpečí. Tuto ztracenou část duše bylo potřeba najít a znovu se s ní propojit. Ladil se na své nejmilejší vzpomínky ze života ovečky, posiloval je v sobě a znovu se spojoval s pocity radosti ze života a bezpečí. Jeho duše byla opět celistvá. Tento pocit poslal dál napříč časem do dalších životů a hlavně tomu současnému klukovi. Poté si měl vybrat jinou variantu toho ovčího života, s mnohem lepším koncem. Popisoval příjemný život se svými blízkými, postupné stárnutí a přirozené umírání svých ovčích rodičů a pak i své. Byl v tom klid, přijetí, přirozený řád života a smrti. Jeho klidná duše pak objímala a uzdravovala tu předchozí podobu zoufalé ovčí duše. Následně už jeho klidná a celistvá duše malého kluka objímala a uzdravovala tu svoji ustrašenou a plačící dušičku v té spouštěcí situaci s bouřkou. Pro jistotu jsem se ještě snažil navnímat, zda v celé situaci není ještě něco dalšího, ale cítil jsem klid a úplnost.
Mám radost ze své práce. Je krásné vidět úlevu v očích dítěte i jeho mámy. A pro oba má obrovský význam nejen to uzdravení, ale i celý společný prožitek.
Přestože jsem zažil už stovky podobných regresí, vždy mě to fascinuje. Toto bylo trochu jiné v tom, že to bylo přímo s dítětem, a jak skvěle mu to šlo. Regresí s návratem do života zvířete taky nejsou příliš časté. Vlastně v poslední době dělám klasické regrese a ještě do minulých životů už jen výjimečně. Nejsou potřeba. Většinou volím jiné cesty do hlubin krajiny duše, napojení se na ztracené části, na svoji skutečnou přirozenost, celistvost, světlo. Vždy však záleží na potřebě, se kterou daný člověk přichází.