__

PROTRŽENÁ PŘEHRADA

Následující příběh je ukázkou silného tématu bezpráví a bezmoci, které se táhne napříč mnoha životy, věčného boje dobra a zla a následně pochopení jeho smyslu. Také příkladem regresní terapie zaměřené na nalezení ztracené části duše. Proces transformace zranění duše. Pochopení, uzdravení, opětovné získání celistvosti a nalezení spojení se svojí cestou, posláním a zdrojem energie a moudrosti.

Klientkou je žena středního věku, která celý život prožívá různé strachy, neklid, nejistotu a nedůvěru v sebe. Má pocit, že musí stále všem něco dokazovat. Čím je starší, tím je to silnější. Stále ji v hlavě běží nepříjemné věci z minulosti nebo strachy z budoucnosti, neumí se radovat z obyčejných věcí. Nejvíce se to projevuje v práci, kde silně prožívá tzv. mocenské zlo ze strany politické a úřední moci. A také nejistotu a pocity, že selže, že je neschopná.

„Jsem stále jako ve svěrací kazajce, stále mě něco svírá. Když můžu mít konečně chvíli klid, tak si najdu něco, co mě může trápit a z čeho mám strach.“

Už dětství měla velmi obtížné a zažívala odmítání a šikanu ze strany rodiny i spolužáků.

Jejím záměrem a přáním bylo konečně najít jistotu v životě, být v klidu a pohodě. Najít sama sebe, svůj vlastní život, žít tady a teď.

Regresi jsme začali připomenutím pocitů z poslední doby ze složité a nepříjemné situace v práci. Záměrem bylo najít, odkud to vše pramení, co a proč tolik ovlivňuje celý její současný život, co jí chybí. Najít kdekoliv v minulosti ztracenou část její duše.

Přes všechny celoživotní strachy, nejistoty a kolotoč myšlenek v hlavě bylo hned od začátku terapeutického procesu zřejmé, že její duše už velmi touží po změně a je připravená se otevřít. Šlo to velmi hladce (u každého klienta je to jiné a probíhá velmi různorodě).

„Teď cítím klid. V po celém těle takové mravenčení. Jak když usínám a tělo se postupně zklidňuje z toho neustálého napětí. Kolem je klid, fialová barva. Vidím fialovou kouli a v ní obličej. Vypadá to jako takové třeštiprdlo s roztřepenými vlasy. Mám z toho příjemný pocit. Dívá se na mě, jako kdyby mi to chtělo něco říct. Vnímám tu kouli jako malé dítě. Jako kdyby čekalo na pomazlení, obejmutí. Jak pejsek, který čeká, až bude podrbán za ušima. Je to ta moje ztracená část. Bylo pro ni něco špatně, ale neví co. Chce, abych byla s ní, přivinula ji k sobě. Má v sobě nějaké zranění, ale neví jaké. Někdo jí ublížil. Potřebujeme se spojit a pochopit.

Držíme se za ruce. Někam mě vede. Jdeme spolu, mám pocit, že mě chce něco ukázat. Má to být něco, co ji trápí. Jak kdybychom šli někam z kopce dolů, do nějakého tunelu. Pořád se motáme kolem toho tunelu. Ona jde odhodlaně, já ji následuji. Protože chci pochopit, chci ji pomoct. Tam někde v dálce jsou blikající světýlka, odlesky, zbarvené do modra, je to něco kovového. Jako kdyby se něco točilo. Nějaké prorážedlo na tunely. Ptám se jí, co se stalo, proč mě tam vede. Ukazuje mi to ostří. Říká, toto mi ublížilo. Ale neumí vysvětlit proč. Ptám se, co se stalo. Nedokáže mi stále odpovědět, úplně se třepe. Má úplně hrůzu, neumí to vyslovit. Ještě mi někde v dáli ukazuje nějaké betonové příčky, ze kterých teče voda. Teď je to už, jak když přetéká přehrada. Obrovský proud vody, který se někam valí. Tam někde se všechno zničí, tam zemře spousta lidí. Ona tomu nemohla zabránit. Ptám se jí, proč tomu nemohla zabránit a kým vlastně je.

Dosud jsem ji vnímala jako malou holku, jako něco mého, mě blízkého. Ale teď vnímám, že je to vlastně muž. Postupně vnímám, že je to něco, co jsem kdysi prožila, je to příběh mojí duše, já jsem byla ten muž.

Jsem někdo, kdo rozumí tomu, co se tam děje a co se může stát. Týká se to nějaké stavby pod přehradou, něco je tam hodně špatně a já za to cítím odpovědnost. Upozorňoval jsem na to, že tam je něco špatně, ale nikdo mě neposlouchal. Někdo mocný řekl, že je tady šéf a podle něj to bude. Já se hádám, protože vím, že to ohrozí spoustu životů. Cítím však, že mám svázané ruce, že nemám šanci to nějak ovlivnit, i když vím, že je tam něco špatně a že to ohrozí ty lidi. Když už jsem věděl, že je to vše špatně, tak se snažím co nejvíce lidí upozornit, co se stane. Je tam velké srocení lidí. Všechny je nabádám k tomu, aby odvezli rodiny pryč, aby je zachránili. Jitří se tam emoce, nedůvěra, strach. Spousta lidí odchází, aby se opravdu postarala o ty blízké. Je tam pár zainteresovaných odborníků ze stavby, kteří nechápou, o co mi jde, proč to dělám, že se přece nic nestane. Já si stojím za svým, že se stane, že mě musí vyslechnout. Chtějí mě zmlátit. Utíkám pryč. Je tam malý chatrný domeček, kde mě ukrývá rodina, která mi věří, protože muž v té rodině tomu rozumí tak jako já. Jdeme po vratkých schodech do sklepa, kde mě schovává, kde musím počkat. Cítím jen hrůzu, zda ti lidé stihnou odjet, než se to stane. Je to velká vesnice, asi 2000 lidí. Já v tom sklepě slyším a vnímám, jak se třepe zem, jak to duní. Už vím, že ten moment nastal. Bylo to 2 dny po tom srocení. Dostával jsem průběžné informace, co se děje s lidmi ve vesnici. Teď už vím, že to prasklo, že se ta voda obrovským proudem valí z kopce na tu vesnici. Ale já jsem měl srdci klid, protože jsem měl zprávy, že už tam ti lidé nejsou. Mám ale o ně obavy, co budou dělat dál, že přišli o své domovy. Říkám si, že už s tím nic nenadělám, že jsem je alespoň zachránil.

V autě přijíždí prezident Masaryk, podívat se na tu zkázu. Slibuje těm lidem, že jim dá nové domovy. Ten známý mě vyvádí ze sklepa, že tam přijel prezident, ať všem vysvětlím, co a proč se stalo. Že jsem to předem říkal, že mě nikdo neposlouchal, protože jsem byl podřadný. Masaryk mě poslouchá, věří mi, že jsem pro to udělal maximum, co jen šlo. S tím, že to nechá vyšetřit. Ti lidé, co měli moc tomu zabránit a nezabránili, že z toho měli nějaký zisk. Ti lidé z té vesnice naštěstí všichni přežili a měli nové bydlení. Mně se dalo za pravdu, že vše, co jsem říkal, aby se udělalo, tak mělo být. Ti nadřízení byli potrestáni.

Já se s jakousi nedůvěrou a strachem, aby se zase něco nepodělalo, vrhám do další projektové práce. Hledám si ale hranici, za jakých podmínek do toho jdu, že kolem sebe budu mít odborníky, kteří tomu rozumí a dělají to s láskou a srdcem. Přestože to nakonec dobře dopadlo, něco už ve mně zůstalo po celý život. Jakási ostražitost, nedůvěra, úzkost z moci druhých a vlastní bezmoci.

Hlavní téma se většinou týká více minulých životů, a proto se ptám, zda její duše potřebuje najít, ukázat, znovu prožít a uzdravit ještě nějaký důležitý minulý život související s tématem.

„Vidím kruhový vysoký dům, něco jako rotunda. Na zdi je kaskádovitě udělaná cesta, aby se dalo jít nahoru. Je to propojené s obdélníkovou budovou dřevěným mostkem. Jdeme po tom mostě. Jsme dvě malé děti. Běžíme po tom kruhovém šneku. Utíkáme před někým, něčím řinčivým. Chceme se odsud dostat pryč. Z něčeho máme strach. Za námi běží někdo ve zbroji. Křičí na nás, nerozumím co. Asi jsme něco provedli, ale nechápu co. Mluví chraptivě, nějaký severský jazyk. Já jsem asi čtyřletá holčička s dlouhými copy. Se mnou běží o něco mladší bratr. On nestíhá a ten chlap nás dohání. Otáčím se na něj a snažím se ho táhnout. Nevšimnu si, že je tam díra v podlaze. Spadneme do ní a padáme dolů. Spadneme hluboko, ale do něčeho měkkého, je to svinstvo, hovna. Dostalo se nám to do pusy. Bratr se tím dusí, mlátím ho do zad. Tam někde vedle je někdo, kdo nás vidí. Je to postava v dlouhém hábitu. Natahuje k nám ruku, že nám pomůže. Je skrčená, aby ji nikdo neviděl. Je to nějaká žena a taky mluví cize a chrčivě. Trvá nám to dostat se ven a ona je nervózní. Natahuje ruce, abychom šli rychle. Cpe nás do nějakých malinkých dvířek, ona se musí hodně ohnout. Zase jdeme po nějakých malých točitých schodech dolů. Odkrývá se sklepení, spíš spižírna na potraviny. Ona nás umývá v kádi a dává nám staré hadry a najíst. Ptá se nás, proč jsme to udělali. Rozplakali jsme se, já utěšuju brášku. Vysvětluju, že jsme měli hlad. Že oni si tam žerou a mají hodně, a my jsme měli hlad. Ona nám říká, že tam budeme s ní. Ona nemá děti a my nemáme rodiče. Ona se o nás bude starat, ale nesmí nás nikdy nikdo vidět a najít, protože by zabili nás i ji. Ten sklep je velikánský a ponurý, ale je tam i spousta barev a jídla, čistá voda a kout, kde můžeme spát. (Proto mám dodnes ráda podzemí.) Je tam i kout s půlkulatým oknem a dřevěné dveře. Ten hrad je na skále. V jeho sklepení je tajná chodba s ukrytým východem, kudy můžeme občas ven. Ona nás prosí, že si musíme dávat pozor, že když budou dny lovu, tak nesmíme vycházet ven. Jsme vděční, v klidu, šťastní. Připadám si důležitě a tak trochu i dospěle. Jsme šťastní, že to tak dopadlo. Utíkali jsme před smrtí a najednou máme matku, jídlo a bezpečí. Máme velký úkol, nezradit tu naši novou matku. Jsem šťastná, ale vnitřně se zlobím, že ta paní, která slouží jako kuchařka, nás musí schovávat jako krysy. Jsme přece malé děti a nic jsme neudělaly. Jen proto, že jim – těm pánům osud dovolil mít peníze a moc, se nad námi povyšují a rozhodují o našem životě. Proč?! My jsme chtěly jen kousek chleba a on nás chtěl zavraždit. On má sílu a moc, my nejsme nic.

Nedokážu to zpracovat, to bezpráví. I když už jsem starší a větší, tak je ve mně to svíravé zlo, že bych vzala nůž na toho člověka, který nás honil. Naštěstí boží mlýny melou, protože ten zmetek chcípl na nějakou nemoc. Byl mi útěchou ten pocit, že on trpí. Je to fantastický pocit, i když vím, že ty myšlenky jsou hříšné. Ale já se jim nedokážu bránit. Vím, že kvůli tomu zlu a těm pánům i můj bráška zemřel jako malý. Byl nemocný. Já jsem teď šťastná, že ten pán trpí, protože trpěl i můj bratr a my všichni. Bojím se ale, že mě pán Bůh potrestá, že takto smýšlím. Stejně si přeju, aby takto trpěl i v příštích životech.

Ptám se ještě jednou na úplný začátek, kde toto všechno pro její duši začalo, proč se toto téma tak výrazně objevuje v jejích životech.   

„Vidím černou kouli. Něco s ní je nedobře. Nevím ale co. Je tam zapouzdřeno něco negativního, co se snaží koulet někam vysokou trávou. Za nějakým dobrem. Chce se stát lepším, ale neví jak. Neví proč. Teď jako by se tak koule rozevírala jako pecka. Z ní vychází něco černého. Dlouhé ruce, velké oči. Ta černá koule je ZLO. Ona se přikutálela někam a tam se rozlouskla. Snaží se jako fénix zrodit v něco pozitivního, bílého. Mám pocit, jako by mně to říkalo, že to, co je černá koule, že když se to někam posune časem a něčím, tak i z té černé koule, z té zlé, se může ukázat bílá, pěkná, dobrá věc. ŽE I TO, CO ZAČNE ZLEM, SE MŮŽE OBRÁTIT V DOBRO, že i to, co začne v černém, se může obrátit v bílé. Že i to, co mě sžírá a ničí, že nějakým vývojem a průběhem mi může něco ukázat a říct, že to může dopadnout úplně jinak. Z černé to dopadne bíle. MÁ MI TO UKÁZAT, ABYCH SE NEBÁLA, ŽE AŤ JSEM PROŠLA, CO JSEM PROŠLA, JSEM DOBRÝ ČLOVĚK. NEMÁM SE BÁT. I KDYŽ PROJDU ŠPATNÉ ZAČÁTKY, BUDOU DOBRÉ KONCE. ZASLOUŽÍM SI TO. JSEM DOBRÁ DUŠE, KTERÁ SI TO ZASLOUŽÍ. BÝT V KLIDU A POHODĚ. A když budu v klidu a v pohodě, tak se má ztracená část duše může zčásti vrátit, pomoci mi víc se otevřít, být ještě více v klidu a pohodě. Tím se na mě navážou pozitivní věci, budu rozzářenější a lépe fungovat vůči ostatním, neodsuzovat je, protože i oni mají své příběhy, které je dovedly někam. Říká mi to, že se nemám bát.“

Předchozí vhled nebyl konkrétním minulým životem a nějakým začátkem. Jednalo se o dar pochopení a porozumění smyslu protikladů a těžkostí v lidském životě. Že vše se děje přesně tak, jak se má dít a jedno bez druhého nemůže existovat. Pro náš vývoj je důležitá i ta tzv. černá i bílá, zlo i dobro.

Následoval proces přijetí a znovupropojení se ztracenou částí duše. Jeho součástí byla změna úhlu pohledu na základě nového prožitku a porozumění z posledního vhledu. Znovu jsme se ještě jednou vrátili do těch dvou minulých životů a hledali tento nový pohled. Šlo zde o zrušení a přepsání starých prožitků a toho, co si duše odnáší do dalších životů.

„Vím, že se to tak mělo stát. Získala jsem náhradní matku, neměla jsem hlad. I bratr to mohl nakrátko prožít. Ona získala nás. Získali jsme jeden druhého. Dokážu se na to všechno dívat úplně z jiného úhlu pohledu. Už necítím ten vztek a nenávist vůči tomu pánovi. Můžu mu to i odpustit, zrušit to přání, aby trpěl. Osvobodit jeho i sebe od toho pouta křivdy, nenávisti a pomsty. Odnáším si porozumění, radost, klid.

I v tom dalším životě vše muselo proběhnout tak, jak se to stalo. Zase moje duše hrála s tím černým svoji roli. Bylo to důležité, měla jsem zachránit mnoho jiných lidí. Jsem ráda, že jsem tím prošla. Odnáším si už jen dobrý pocit ze splnění úkolu.“

Předposlední fází byl ještě vhled těsně před současný život, který si duše vybrala přesně takový proto, aby uzdravila stará zranění a dál rozvíjela to, co je pro její vývoj důležité. Šlo o připomenutí toho nejdůležitějšího, co by duše měla vědět a žít.

„ABYCH SE UKLIDNILA, NEBÁLA SE, PROTOŽE MOJE DUŠE SI TO VYBRALA TENTO ŽIVOT PROTO, ABYCH SE ZCELILA, NĚCO UZAVŘELA, UKLIDNILA SE A MOHLA PROJÍT DALŠÍMI ŽIVOTY V KLIDU A POHODĚ. ABYCH SVÍTILA TEĎ I V DALŠÍCH ŽIVOTECH PRO SEBE I PRO OSTATNÍ.“

Závěrečnou fází terapeutického procesu bylo propojení získaných prožitků a nového pohledu a pochopení se současným životem. Rychlý průlet všemi důležitými a negativními okamžiky s tímto novým pohledem a porozuměním. Že vše tak mělo být, už mě to ale negativně neovlivňuje, naopak posiluje. A na úplný závěr procítění vnitřní síly, sebedůvěry, propojení s vyšším principem.

Teď už zbývá jen to nejzásadnější, učit se to skutečně žít v běžném životě. To nebude rozhodně jednoduché. V rovině duše bylo uzdraveno, změněno a přepsáno to, co v dané chvíli mělo a mohlo být. Teď to ještě musí zpracovat rozumová část. Po tomto terapeutickém procesu je však konečně možnost volby. Nebýt už ve vleku starých nevědomých prožitků, rozhodnutí, zranění a strachu, ale učit se žít s porozuměním, vědomě a ať se děje cokoliv, vracet se ke klidu a pohodě.

Květen 12th, 2019