PODZIMNÍ PUTOVÁNÍ ZA SMRTÍ

Je sychravý podzimní den, teplota kolem 10 stupňů, pocitová díky větru ještě o něco nižší. Naštěstí neprší a barevné listí nabízí krásné scenérie. Já vyrážím s další klientkou na doprovázené putování přírodou. Klientka má velmi specifické přání. Potřebuje pomoci s tématem smrti, tedy se strachem ze smrti blízké osoby, nebo ještě přesněji se obává, co s ní může udělat možná blízká smrt její nemocné maminky. Bojí se, že by z toho mohla být úplně mimo na velmi dlouhou dobu.

Základním principem terapeutického doprovázeného putování přírodou je využití všeho, co nám cesta nabízí. Nic není náhodné a vše, čeho si všimneme, a na co reaguje naše podvědomí, přináší symbolické obrazy, odpovědi na otázky i hluboké vhledy. Už jen samotná cesta, po které jdeme, její zákruty, rozcestí i překážky.

Hned na začátku jsme dojeli autem jinam, než jsme původně chtěli, a v místě, kde jsme zastavili, stál v lese na kameni starý železný kříž. To byl silný začátek. Pak sotva jsme vyšli, nás upoutala mohutná stará borovice s částečně opadanou kůrou a viditelnými kořeny, rostoucí v prudkém svahu na kamenitém podloží. Následovaly bahnité překážky, množství spadaného listí a zajímavé místo na břehu potoka. Tam jsme zůstali delší dobu hledět do jeho silného proudu a vln, které jakoby stály na místě navzdory tomuto proudu.

Mé klientce zatím nešlo ponořit se hlouběji do podvědomí. Vnímala však vícero symbolik, obrazů a myšlenek, které ji sledování proudící vody přinášelo. Já sám jsem nejprve ve vodě viděl scénu z Ledového království 2, jak se princezna Elsa vrhá znovu a znovu neohroženě do vln a nakonec zkrotí vodního koně. A to mě přeneslo do scény zřejmě z nějakého mého minulého života. Vnímal jsem, jak jedu tryskem na svém koni, kolem mnoho dalších jezdců a koní. Mí přátelé a spolubojovníci. Jsme velmi blízko střetu, krvavému boji, smrti. Je to absolutně přítomný okamžik. Vnímám úplně všechno, svůj dech, tep srdce i každičký sval v napjatém těle. A totéž i u svého koně, naše spojení. A vlastně i spojení se všemi ostatními i okolní zemí, vzduchem, přírodou, vesmírem. Vím to, my všichni to víme, že jedeme na smrt. Asi proti velké přesile, ale prostě musíme, je to nevyhnutelné. Tento okamžik si chci odnést navždy ve svém srdci. To absolutní vnímání, propojení se vším, obrovskou sílu, odhodlání, svobodu, mládí, odevzdání se. S tímto pocitem chci umírat. Vím, že pak už přijde jen krutá řež, odpojení se od pocitů a smrt. Já osobně jsem nikdy nechápal ty scény z filmů, kdy se ti první vrhají zmanipulovaně do boje na jistou smrt. A vlastně jakýkoliv skutečný boj a války se mi příčí. Teď jsem najednou ten pocit naplno prožil a dokázal něco z toho pochopit. Bylo to moje vlastní, něco jiného než řešila moje klientka, ale moje převyprávění ji poskytlo jeden z mnoha kamínků do pestré mozaiky, která se jí dnes postupně skládala.

Na další cestě jsme si hodně povídali o vnímání smrti, pocitech, strachu i o křesťanském pohledu na očistec a duši. Samozřejmě vnímali další podněty z okolí, volili cestu a překonávali překážky. Stále jsem měl ale pocit, že to je málo, že se tu sice mnohé pojmenovalo a ujasnilo, ale že se zatím klientce nedostalo něčeho, co by jí skutečně pomohlo se strachem, se kterým přišla. Většině klientů to během putování dává podnětů, uvědomění a odpovědí až dost. Tentokrát jsem však i vzhledem k tématu cítil, že musíme zkusit hlubší ponoření do nitra. Prostě to, co dělám běžně při klasických sezeních s klienty – regrese do minulých prožitků. Jako na zavolanou se objevila lavička, kam jsme se mohli posadit. Únava z dosavadní cesty i vše dosud vnímané a probrané lehce navodily stav napojení se do nitra. Zřejmě by to šlo dobře i u většiny ostatních lidí. Mám zkušenost, že regrese se dají dělat kdekoliv, včetně čajovny, kde poblíž sedí další lidé. S touto klientkou už jsem měl navíc vícero zkušeností a věděl jsem, že přestože má strach ze silných prožitků a toho, co by se mohlo objevit, do regrese se jí daří dostat velmi dobře. Přes pocity, které měla z dosud prožitých úmrtí svých blízkých během tohoto života, se rychle přenesla do jednoho z minulých životů.

Byla mladou vesnickou dívkou, které právě umírala její stará sousedka. Vlastně mnohem víc než sousedka. Její nejbližší člověk, který jí od dětství rozuměl, miloval a dával pocit porozumění, sounáležitosti a lásky mnohem víc, než dokázali rodiče. S jejím odchodem byl tomu všemu konec. Dívka se cítila ztracená, osamělá, ponořená do stavu bezmoci, apatie, odpojení od života. Seděla pod stromem za vesnicí, hodiny, dny, možná celý měsíc. Čas od času k ní přišel někdo z rodiny. Nemluvil na ni, donesl jídlo, objal kolem ramen, pohladil. Nechali ji být s jejím smutkem, rozuměli jí, dovolili jí to prožít. Bez jakýchkoliv zbytečných slov, snahy nějak pomoci, přesvědčit ji, že by to měla přijmout. To bylo pro ni velmi důležité a silné. Ta možnost si to dovolit takto po svém prožít, to porozumění a tichá podpora od ostatních blízkých. Pomalu a postupně v ní dozrával pocit, že už jí to takto stačí. Po měsíci se sama vrátila domů. K normálnímu životu. Zůstala vzpomínka, chybějící nejbližší člověk, přirozený pocit smutku. To nejhorší však bylo pryč. Mohla zase žít. Už nikdy v životě neměla s nikým tak blízké spojení. Ale zřejmě ani neměla mít. Musela dospět a naučit se být sama sebou, hledat svoji vnitřní sílu jinde než u druhých lidí.

Tato regrese byla pro moji klientku velmi silným prožitkem a přesně tím, co potřebovala. Pochopením toho, že může, že je to v pořádku dovolit si a nechat si dovolit prožívat silně smrt blízké osoby. Že ji to sice na čas může odstavit od běžného života, ale pokud si to opravdu dovolí, že to po relativně krátké době skončí. Toto potřebovala poznat. A její duše ji ukázala, že je to možné, že už to takto kdysi prožila a zvládla.
Dál na naší cestě byla úzká lávka přes potok jen ze dvou klád. Tam jsme si opět chvíli sedli. Za námi proud, který přitékal odněkud z nedaleké zatáčky, před námi proud, který záhy pokračoval někam do neznáma za další zatáčkou. Nádherná symbolika proudu života, jehož začátek ani konec nemůžeme a ani nemáme vidět. Cítil jsem, že přišel čas na otázku, zda je potřeba ještě nějaký další hlubší vhled do minulosti.

Přišlo to rychle, další dávnější minulý život. Tentokrát se jednalo o smrt manžela. Žena, kterou moje klientka byla v onom životě, se o jeho smrti jen dozvěděla od ostatních. On padl někde daleko v boji. Býval často pryč a musela být připravena na tuto možnost. Přesto to byla těžká rána. Zůstala sama s dětmi, bez milovaného muže, bez mužské ochrany a opory. Neměla však možnost truchlit. Byla to těžká doba a oni byli s celou svoji komunitou na dlouhé cestě. Na útěku před nějakým nebezpečím. Starý domov jim někdo vzal a nový neměli. Museli jít a nezastavovat se. Na truchlení, možnost pořádně si to uvědomit, prožít si to, vysvětlit a prožít s dětmi nebyl prostor. Zůstalo uzavřené místo v srdci, uzamčená nedovolená bolest pod tvrdou slupkou. Duše ztratila část svého přirozeného prožívání, část sebe sama. Navždy, během onoho života a možná i mnoha dalších.

Toto prožití a uvědomění byla první fáze regresního procesu. Následovalo nalezení a znovuspojení s touto ztracenou částí duše. A pak uzdravení s pomocí nalezení jiné varianty toho dávného prožitku. V té nové verzi příběhu v sobě našla duše klientky, odvahu prožít si smrt svého muže tak, jak to cítila, že je třeba. Našla odvahu požádat ostatní o chvilku zastavení, o rituál, který uctí smrt jejího muže, otce dětí, muže a bojovníka, který padl za to, aby ostatní mohli žít. To stačilo. Byl to silný, smutný, ale zároveň krásný a velmi důležitý prožitek. Opět si dovolila a nechala si dovolit to prožít, rozloučit se a nechat odejít pomocí rituálu, do kterého se zapojili i všichni ostatní. Celý rituál včetně přípravy trval sotva dvě hodiny. To stačilo.

Byl to další výrazný díl do mozaiky nového pohledu na téma smrti blízké osoby, jejího prožití a přijetí. Naše cesta pokračovala ještě kousek, blížila se však svému konci. Já jsem cítil, že do třetice ještě jeden dílek možná chybí. V poslední regresi se tedy klientka dostala do dávného života mladé dívky z nějakého indiánského nebo divošského kmene. Snažila se marně zachránit zraněného mladíka. Našla ho někde venku. Přirozená úcta k životu a touha pomoci ji vedly k tomu, dělat vše, co umí a co bylo možné. Bohužel to nestačilo. Poznala to a přijala. S úctou a pokorou k silám přírody, života a smrti. V té době byla smrt něčím naprosto přirozeným, co se dělo kolem téměř každý den. Nedalo se to příliš popsat, protože to bylo tak jiné od našeho vnímání a strachu ze smrti. Přesně toto však ještě potřebovala moje klientka dnes poznat a prožít. To byl ten poslední dílek do aktuálního obrazu jejího nového pohledu na smrt.

Neloučili jsme se s tím, že teď už dokáže lehce přijmout a zvládnout případnou smrt svojí maminky či kohokoliv blízkého. O to tu ani nešlo a nemohlo jít. Měla možnost se do hloubky a z vícera různých pohledů podívat na mysterium smrti. Prožít, pochopit a přijmout, že smrt je něco, co si zaslouží úctu, pokoru, přijetí i naprosto osobní způsob prožití bolesti, ztráty, samoty i truchlení. Už ví, že si to může dovolit a nechat dovolit. A taky ví, že to má svůj čas, který jednou skončí. Po dnešní cestě je na to připravena mnohem lépe. A také může přinést něco z toho i ostatním z rodiny, pomoci jim a dovolit prožít si to po svém, až přijde ten okamžik, se kterým se každý musíme v životě utkat. O tom byla moudrá kartička, kterou si rozhodně ne náhodou klientka vytáhla v poslední minutě, než jí přijel vlak a my se rozloučili.

Dnes to bylo opět velmi zajímavé putování. V krásné podzimní přírodě, ve spojení s ní i se svým nitrem. Vše kolem nás bylo prosyceno odumíráním, v nekonečném koloběhu přírodních cyklů. Smrt je náročné téma a bohužel v naší společnosti plné předsudků a tabu. Jak bylo vidět, lze při doprovázeném putování vnímat nejen podněty a symboly přírody, povídat si o životě, ale i řešit obtížná témata, jako je smrt.

Více o DOPROVÁZENÉM PUTOVÁNÍ zde